Proč dítě při Vojtově metodě pláče?

Proč dítě při Vojtově metodě pláče?

Při své práci s malými dětmi se často setkávám s problematikou pláče během terapie Vojtovou reflexní lokomocí. Rodič v této situaci jistě čelí nelehké zkoušce, kdy jeho přirozený instinkt velí, že když dítě pláče, je něco v nepořádku. Je dobré si uvědomit, že pro miminko je pláč jedinou dostupnou formou komunikace a to, že dítě pláče nemusí vždy znamenat, že jej něco bolí a je mu ubližováno. Je důležité naučit se pláči rozumět a vnímat jeho intonaci a naléhavost. Jinak dítě pláče, pokud ho něco bolí, to se obvykle ozývá vyšším pláčem, tzv. fistulí, která je vždy signálem, že dítě skutečně něco bolí. Tento pláč bychom při terapii neměli slýchat, je známkou toho, že jsme dítě někde špatně chytili, zmáčkli, moc zatáhli nebo také může být signálem, že má dítě nějaké vnitřní bolesti, které nesouvisí s terapií a je potřeba zbystřit a pídit se po příčině bolesti. Při cvičení obvykle slýcháme pláč obdobný nadávání, dítě tak dává najevo, že je to namáhavé.

Malé dítě ještě nechápe, že má nějaký problém, který je potřeba řešit cvičením. Neví, co se s ním děje a proč ho nutíme setrvávat právě v této pozici, když ono by zrovna chtělo být v jiné. Nehledě na to, že díky reflexní stimulaci nutíme jeho tělo a mozek reagovat tak, jak mu není momentálně dostupné, a to je pro něj nové a nezvyklé a je to nezávislé na jeho vůli, což ho může také rozrušovat. Pouze toto cvičení však může mít kýžený výsledek, a to vytvoření nových spojů v mozku a do budoucna tedy předejití dalších možných komplikací. Což se ovšem těžko malému kojenci vysvětlí a proto se vzpírá, pláče a vůbec se všemi možnými manévry snaží cvičení vyhnout. Ono je to totiž někdy těžko pochopitelné i pro samotného rodiče, a to je ten kámen úrazu.

Zmatek v dítěti uklidníme pouze tím, že zaženeme svoje pochyby a dítě nebudeme během terapie litovat, ale povzbuzovat. Ono sice ještě nerozumí slovům, ale intonaci dobře vnímá a časem pochopí, že teď se po něm něco chce. Na konec cvičení je také dobré zařadit nějaký rituál, aby dítě hned vědělo, že je konec terapie – vzít ho do náruče, změnit tón hlasu, pohrát si s ním, obléct ho, nakrmit ho apod. Pokud mu dáme jasný signál, že cvičení skončilo, pláč ustává a dítě se hned směje.

Pro rodiče je tato situace také nepříjemná. Potýkají se s tím, že jejich dítko není úplně dokonalé, že se nevyvíjí ideálně. Terapie na ně často klade větší nároky než na jejich děti. Aby cvičení mělo požadovaný efekt, musí rodiče doma cvičit nejlépe 4x denně (většinou tak 10 minut) a tím se nabourává jejich celodenní zaběhlý program. Dítě by při cvičení nemělo být hladové, ani právě najedené, nemělo by být ideálně ani ospalé, aby byl mozek připravený zapojit nové spoje, a to už klade nějaké nároky na management času celé rodiny. Dalším nárokem je jistá technická náročnost provedení jednotlivých cviků, proto je nutné chodit alespoň zpočátku na kontroly minimálně jednou týdně, aby se doma cvičilo správně. Často je na to matka doma sama, výhodou však bývá, když se zapojí i otec do terapie a cvičí za matku alespoň 1x denně (např. večer) a matce tak uleví od povinnosti a dá ji tak zároveň možnost mít s kým sdílet své pocity ohledně terapie, vždyť ani žádný tatínek nechce mít jistě žádným způsobem hendikepované dítě. Bohužel nejsou výjimečné ani případy, kdy se matka od ostatních členů rodiny setkává s nepochopením a kritikou, proč dítě takhle trápí, když z toho přeci nějak vyroste, pak je dobré najít oporu alespoň v terapeutovi.

Věřte, že v kvalitní fyzioterapii indikace Vojtovy reflexní lokomoce je vskutku zřídkakdy zbytečná. I pro nás fyzioterapeuty je svým způsobem velice náročné rodičům dobře vysvětlit, proč cvičit a co by se mohlo stát, když se cvičit nebude. Často se zpočátku sice jedná třeba „jen“ o predilekci, tedy stav, kdy miminko točí hlavičku jen k jedné straně, ale pokud se tato asymetrie nesrovná, tak dítě nese různě těžké následky po celý život. Největší chybou je při cvičení přenášet své pochybnosti na dítě a tak jej traumatizovat nikoli samotnou metodou cvičení, ale naší nejistotou, nebo tím, že cvičení ukončíte předčasně.

Mgr. Martina Metlická