“10 zaručených tipů pro spokojený život” aneb proč mají metody zaměřené na změny chování své limity?
Když si člověk otevře Facebook, valí se to na něj různými zaručenými radami, třemi až deseti důvody, proč člověk není šťastný, případně co má dělat, aby zaručeně šťastný byl. Opět stačí 3 až 10 kroků.
Proč je těch rad tolik, proč se stále opakují a proč jsou tolik žádané a čtené? Protože slibují jednoduchý a rychlý způsob, jak se změnit. Jak se rychle dostat z bodu A, který nám nevyhovuje, do bodu B, který je jediný a správný. Navíc ty rady často znějí velmi logicky, krásně a jednoduše.
Problém podle mě tkví především v tom, že se velmi často jedná o metody řešení a’la tzv. Potěmkinovy vesnice. Právě jejich smyslem bylo falešně přikrášlit skutečnost a zastírat pravý stav věcí. Všechny tyto rychlé a jednoduché techniky a rady se totiž snaží právě o změnu našeho chování, tedy soubor našich vnějších a pozorovatelných projevů. Můžeme si tisíckrát říkat, že už něco neuděláme, že už se budeme jen usmívat, cítit se šťastně, pomáhat bližním, nenechávat se vytáčet lidmi, kteří za to nestojí, myslet a mluvit pozitivně. Jenže pak nám „ten debil“ nedá přednost, cestou do práce chytneme červenou vlnu, šéf nám přepošle několik nečekaných, ale dost prioritních úkolů, ke kterým nám nedá žádné další informace a venku už je třetí týden vedro k uzoufání, takže se nedá spát. A jaká byla všechna ta moudrá sedmera či desatera?
Nedávno jsme se s manželkou rozhodli, že na chalupě, kterou jsme pořídili před dvěma lety, zrušíme nefunkční skalku, která byla přímo před chalupou pod krásnou lípou a uděláme tam posezení s velikým stolem a trávou. Řekl jsem si, že bude stačit odvozit pár kamenů a zasadit trávu a pustil jsem se do práce. Jak jsem začal odvážet kameny, zjistil jsem, že na některé z nich sám nestačím a tak jsem pozval partu kamarádů, kteří mi s nimi pomohli. Po dvoudenní lopotné práci jsme odvezli několik metráků, možná tun kamenů. Poté vypadala oblast relativně čistá. Začal jsem tedy prostor rýt, abych připravil podmínky pro nový trávník. Ale s každým zanořením rýče do země jsem narazil na další balvan. A kromě balvanů jsem také narážel na další předměty – spoustu střepů, starých hrnců, mincí ještě z dob protektorátu. Bylo jasné, že skalka byla původně spíše smetištěm, přímo před naší chalupou… Měl jsem pocit, jako bych se nořil do hlubší a hlubší historie, která nebyla nijak krásná a idylická a kterou jsem postupně čistil. Když jsem byl přesvědčen, že už je dílo hotovo, přijela na chalupu má žena a zjistila, že je v půdě stále hodně střepů. K mému překvapení mi sdělila, že musím oblast ještě jednou zrýt a ona bude hledat ty střepy. K mému ještě mnohem většímu překvapení jsem vzal rýč a opravdu začal prostor znovu rýt. Střepů a dalšího smetí bylo opravdu ještě na dva kýble, i když mně už přišlo, že je prostor naprosto čistý.
Přišlo mi to úžasně symbolické. Stejně tak jako my jsme často pod silným vlivem osobních komplexů, či dokonce trans-generačních traumat a nevyřešených problémů, nestačí tyto hluboké, spletité, komplikované a nepochopené situace jen přemalovat na růžovo a tvářit se, že je vše v pořádku. Ono nás to totiž dohoní při první příležitosti, kdy si vyjdeme před dům jen tak bosi a starý střep či zrezlý hřebík, který tam nechal třeba náš děda, se nám bolestivě zaryje do bosé nohy. A právě ve chvílích, kdy jsme nevyspalí, třeba z důvodů veder, někdo nám nedá přednost nebo si na nás zdánlivě zasedne šéf, jsme psychicky nejvíce nazí a náchylní na zasažení starými střepy či hřeby přímo do chodidla, i když jsme vše pečlivě malovali na růžovo, nebo překrývali novým trávníkem.
Skutečné pochopení důvodů našich opakujících se problémů, konfliktů a zdánlivě neřešitelných situací, které nám do cesty přivádí osud, chce mnohem více snahy, píle, odvahy, času a energie. Pokud se do toho ale skutečně pustíme, odměnou nám může být to, že už nejsme tolik zranitelní vnějšími okolnostmi, více chápeme naše kořeny, kdo vlastně jsme a proč se nám některé věci dějí a můžeme si dovolit vyjít bosou nohou na čerstvě posečený, měkký trávník. A nejen to, můžou tam jít hlavně také naše děti, které již nebudou muset tahat staré střepy a nepořádek, které jim na pomyslné rodové zahradě zanechali jejich předci.
Závěrem nutno dodat, že existuje spousta situací, kde mají metody zaměřené na naše chování velký přínos a jsou plně funkční. Tento článek je spíše zamyšlení nad množstvím snadných rad a doporučení a jejich omezeného fungování, leč pro někoho mohou být velkým přínosem a ne vždy je potřeba chodit do velké hloubky. Ačkoliv…:-)