Závist…. Je to jen špatná vlastnost nebo může i pomáhat?
Co se Vám vybaví, když se řekne, že někdo někomu závidí? Většině z nás naskočí velmi odsuzující konotace tohoto jevu. Natož když se závist náhodou zmocní nás. Dle wikipedie je závist (lat. invidia) jedna z lidských emocí, spočívající v touze po něčem, co má někdo jiný, a snaze získat předmět této touhy, či druhého o to připravit, někdy i za cenu zavrženíhodných činů. Spolu se žárlivostí či nenávistí patří mezi konceptuální lidské emoce. Z hlediska náboženského bývá odsuzována jako hřích, např. katolická nauka ji považuje za jeden ze sedmi hlavních hříchů.“
Potud je tedy zřejmé, odkud se naše pocity opovržení při setkání se závistí berou. Ale jek je to s touto emocí ve vztahu nás samých? Jak již bylo uvedeno, je-li závist jedna z lidských přirozených reakcí, je i naší součástí. Pokud opovrhujeme něčím, co je taky naší součástí, opovrhujeme také námi jako celkem. Ve snaze nějak se těchto pocitů zbavit zkoušíme různé strategie. Zakazujeme si závidět. Trestáme se za to. Skrýváme vlastní závist. Snažíme se sami sebe přesvědčovat, že místo závisti to, co ostatním závidíme, přejeme.