Rodičovská dovolená jako možnost transformace pro muže
V článku „Jak se z chlapců stávali muži a jak můžeme být muži dnes?“ jsem se zamýšlel nad problémem dnešní doby, kdy nám mužům chybí přechodové rituály, které jsou tolik důležité pro opravdovou přípravu do další životní fáze.
Můj předchozí článek mířil spíše na iniciační rituál, potřebný k přechodu z chlapce do vývojového stadia muže. V rámci této změny bychom měli aktivovat a předat vůdčí energii dalšího našeho směřování archetypu hrdiny, který by nás měl vyvést ze sepjetí s primární rodinou a mateřského komplexu. Tím bychom měli dát prostor naplnění našeho mužského principu (logos) dobýt si své místo na slunci a zdravě vybudovat své ego.
V tomto článku bych se ale rád zamyslel spíše nad další životní fází, která následuje po fázi hrdinské, kdy naopak ego přestává být vůdčí silou a má ustoupit do pozadí tak, aby se mohly projevit další kvality mužské osobnosti, které byly do té doby upozaděné – méněcenné. Jak jsem již psal dříve, ženy to v tomto duchu mají o něco jednodušší, protože období těhotenství, porod a mateřství je transformace natolik silná po fyzické stránce, že duševní stránka může přijít k přerodu více automaticky. V žádném případě tím nechci snižovat tíhu, hloubku a bolestivost takové transformace pro ženy a zároveň je nasnadě, že úspěch takové transformace není automaticky zaručen a ženy musí vynaložit velkou dávku odvahy a síly, aby se vyrovnaly s vlastními stíny a posunuly se dál. Více o pohledu ženy na toto téma je v článku Lucky Kubelíkové.
Já jsem ale muž a chci se tedy podělit o své úvahy z pohledu, který sám prožívám. Myslím si, že není žádná zbabělost inspirovat se v tomto duchu ženami a zamyslet se nad možností, jak se posunout ve vlastním vývoji, prožitím otcovské dovolené. Ne jako ekonomicky výhodného východiska, ale jako vědomého rozhodnutí se všemi důsledky, které tento krok s sebou nese.
Odchod na rodičovskou dovolenou pro muže znamená velmi závažné rozhodnutí, zvláště, je-li ve své dosavadní kariéře úspěšný. Já sám jsem se takto rozhodl, když jsem zastával pozici finančního ředitele v české a slovenské pobočce jedné z nejvýznamnějších finančních institucí na světě. Měl jsem královský plat a zrovna jsem dokončil významný restrukturalizační projekt, na jehož konci jsem mohl mít relativně jisté místo se zachovaným příjmem. Když se na to podívám jako na výchozí situaci obecnějšího individuačního procesu, dalo by se říct, že cesta mého mužského principu a ega byla na samém vrcholu. Ozvaly se mocné síly, které se ozvaly již dříve, ale nyní s velkou rasancí, které mi sdělovaly, že je čas změny. Proti tomu se vzedmul obrovský odpor ega, které se, právem, cítilo velmi ohroženo. Musel jsem si projít velmi zásadním procesem dialogu a souboje se svým egem, které se nechtělo vzdát svých vydobytých pozic. A bralo si na pomoc zbraně nejtěžšího kalibru v podobě aktivace mých nejsilnějších komplexů. Podobná je paralela se současným sveřepým soubojem mužského principu v odcházející patriarchálně nastavené společnosti – krásných příkladů vidíme dnes a denně více než dost v médiích a předvolebních kampaních.
Nicméně stojí-li proti egu soupeř silnější, kterým je, řečeno jungiánským slovníkem, Anima či duše, tedy ženská část v nás mužích, a najdeme-li odvahu této síle neodporovat, ale naopak ji postupně rozumět a kultivovat ji, lze souboj s egem vyhrát. Nemá se ale jednat o fatální poražení ega. V tom případě může člověk podlehnout numinóznímu potenciálu duše/Animy, která dokáže doslova zaplavit vědomí a člověk se může jednoduše zbláznit a dělat vskutku nesmyslné kroky. I s takovými případy jsem se setkal… Podle mne má tento transformační proces za úkol potlačit vůdčí a jednostrannou roli ega, ale ego stále zachovat a mít ho k dispozici pro řešení praktických a pro reálný život nezbytných úkolů, jako je třeba zajištění placení složenek a ostatních záležitostí nutných pro přežití v kulisách vnějšího světa. Jako takový příjemný bonus může být setkání se s vlastními komplexy a jejich integrace.
Tímto prvním krokem, kdy je archetyp hrdiny v nás částečně oslaben, to však teprve začíná. Pakliže přijmeme roli otce se vším všudy, začíná to již u porodu. Tam v žádném případě nehrajeme hlavní roli, ale naše role je maximálně důležitá pro ochranu naší partnerky a potomka. Navzdory soudobé lékařské péči, nebo možná právě kvůli ní… ale o tom zase jindy.
Pakliže jsme se rozhodli odejít na čas z aktivního života a stát se otci na plný úvazek, odehrává se v našem nitru spousta důležitých procesů, které jsou v každodenní konfrontaci s realitou, před kterou není úniku. A upřímně řečeno, právě každodenní odchod do práce takovým únikem je, i když nijak nesnižuji náročnost takové činnosti. Můžeme si přečíst tisíce článků jak je pro ženy těžké být doma s dítětem, můžeme empaticky naslouchat našim partnerkám, ale osobní zkušenost je, jako vždy, nepřenositelná.
Otcovská role, zvlášť v prvních měsících života dítěte je především o zajištění bezpečí a materiální jistoty dítěte a ženy. Pokud je ale v tomto období muž doma dohromady se ženou a dítětem a přebírá část povinností v domácnosti, je plně odstaven na druhou kolej a to jak dítětem, tak partnerkou, která má naprosto jiný a důležitější středobod vesmíru, stejně tak jako dítě. To je velký zásah do mužského ega. Pokud máme možnost kompenzace takové situace v našich povoláních a kariérách, je to, dle mého názoru pro nás jednodušší, ale na druhou stranu pro transformační proces naší osobnosti ochuzující.
Pakliže ale jednou nastoupíme cestu upozadění našeho ega, odměnou může být prostor pro projevení se dalších kvalit naší osobnosti, které byly do té doby egem zastíněné. A to je právě extrémně důležité pro další vývoj naší osobnosti k její úplnosti a k plnému prožití dalších fází života.
Dle mého názoru je odchod na rodičovskou dovolenou mužem velmi přínosný pro všechny zúčastněné. A věřte mi, není to jen idylické, jak to může na první pohled vypadat. Naopak, vztah obou rodičů je maximálně prověřen, především na jejich partnerské bázi. Vždyť překotnou transformací procházejí oba. Je to ale úžasný proces zrání osobnosti a urychlovač hloubky vztahu obou partnerů, který je navíc obohacen společným prožíváním zásadních chvil s vaším potomkem. Zároveň tento proces v nás mužích může probouzet také nové kvality ve spojení mužského a ženského principu v nás – jak obstát ve vnějším světě a zároveň být maximálně s naší rodinou. I to může být pozvánka k lepšímu využívání vlastního potenciálu, kvalitativnímu růstu na osobní, ale i společenské úrovni
Jsem si naprosto vědom, že tento popsaný transformační proces má obrovské limity a není univerzálně platným. Může to být ale výzva k dalším debatám na toto téma a třeba se za pár let bude jednat o důležitý a vyhledávaný krok pro muže, kteří tím nebudou ztrácet na své mužnosti, ale budou se tak stávat úplnějšími bytostmi.