Od duševního prožívání k tělesnému symptomu – psychosomatické modely
Doposud se nepovedlo objasnit, proč u některých lidí dochází při zátěži (poruchách přizpůsobení) spíše k psychickým symptomům – tj. deprese, úzkost či kompulzivní jednání – u jiných se spíše manifestuje příznak tělesný.
Dokonce i tehdy, když je spouštěčem podobná stresová situace, může se u různých lidí, rozvinout různé onemocnění. Např. u jednoho pacienta se v rodinné krizi spíše rozvine žaludeční vřed, u jiného třeba ulcerózní kolitida. Nelze tedy diagnosticky předjímat, že určitý konflikt v životě, vztazích či vzorcích chování způsobí jedno konkrétní onemocnění. Konflikt tedy je nutno u každého pacienta hodnotit individuálně a snažit se postupně rozklíčovat souvislosti od duševního prožitku k fyzickému příznaku.
Popisuje se několik psychosomatických modelů:
- Nemoc jako symbol
Jedná se o určitou komunikaci k okolí, pacient sám si symboliky není vědom. Symptomy se týkají hlavně pohybového aparátu – psychogenní obrny (někoho bych nejraději uhodil, ale nesmím) nebo smyslových orgánů – psychogenní slepota (něco nechci vidět, ale jsem tomu vystavován).
- Symptom jako důsledek potlačeného afektu
Vědomé či nevědomé afekty – rozrušení zvyšují napětí vegetativního nervového systému, spouští mohutnou fyziologickou reakci, na kterou odpovídají všechny řídicí systémy v těle. Jejich následkem je akutní vznik symptomu či přechod do chronického stádia, pokud nevyřešený afekt přetrvává. Nejčastěji je tělesně manifestována úzkost, smutek, zloba v oblasti tělesného aparátu – zatuhnutí svalů, dysbalance pohybového systému.
- Tělesná reakce na nespecifické zátěžové situace
V tomto případě se nejedná o nějaký konkrétní konflikt, ale celkové přetížení v důsledku nadměrné kontroly. Pacienti nejsou schopni dostatečně prožívat svoje vlastní pocity, přání a tělesné vjemy. Stejně jako u předcházející skupiny se zvyšuje napětí vegetativního nervového systému s rozběhnutím dalších fyziologických dějů. Přání přestat se ovládat může být vytěsňováno strnulým postojem a demonstrací připraveností k výkonu.
Není předem jasné, který orgán či tělesný systém bude postižen. Výzkumy se přiklánějí k jisté „achilově patě“, odborně locus minoris resistentiae – tedy nejslabšího, nejchoulostivějšího místa na těle daného genetickou výbavou či celkovým kontextem životního stylu.
Symptomatika psychosomatických onemocnění může být tedy velmi různorodá, příznaky se ovlivňují navzájem, můžou se střídat a měnit intenzitu. Pro zachycení psychosomatického onemocnění je mimořádně důležité zohledňovat jak fyzické, psychické i sociální komunikační obtíže, vzorce chování.