„Na psychoterapii teď nemám kapacitu.“ A co když ji právě tam můžete znovu získat?

V práci je toho příliš. Doma řešíte děti, rodiče nebo partnerský vztah. Špatně spíte. Jste unavení. Snažíte se nějak fungovat – a máte pocit, že kdybyste otevřeli ještě další problém, všechno se sesype.

Možná víte, že by Vám psychoterapie mohla pomoci. Jenže právě teď?

„Na terapii teď nemám kapacitu. Nechci se rýpat v minulosti. Ještě by mě to rozhodilo – a to si opravdu nemůžu dovolit.“

Je to pochopitelná obava. Zvlášť když už teď sotva zvládáte všechno, co život přináší.

Jenže co když psychoterapie nemusí být další nárok, který na sebe naložíte? Co když může být naopak místem, kde začnete znovu získávat sílu, prostor a možnosti?

Co vlastně znamená „mít kapacitu“?

Když říkáme, že na něco nemáme kapacitu, často nemluvíme jen o čase. Můžeme mít volnou hodinu v kalendáři, a přesto už nemít vnitřní prostor na další požadavky, emoce, rozhodování nebo změny.

Naši kapacitu ovlivňuje mnoho věcí. Kolik toho právě neseme. Jak dlouho jsme pod tlakem. Jak spíme. Jestli máme kolem sebe bezpečné vztahy. Kolik máme prostoru pro odpočinek. Zda můžeme něco ze svého života změnit – nebo naopak musíme nějakou dobu vydržet situaci, kterou změnit nedokážeme.

Když nároky dlouhodobě převyšují naše zdroje, prostor se zužuje.

Věci, které bychom jindy zvládli bez větších obtíží, nás najednou rozhodí. Další úkol je příliš. Další konflikt je příliš. Někdy je příliš už jen otázka: „Jak se vlastně máte?“

Kapacitu si můžeme představit jako vnitřní prostor, ve kterém dokážeme unést to, co k životu patří – radost i náročné období. Když se tento prostor zmenšuje, začínáme reagovat rychleji, citlivěji a s menší možností volby.

A právě tady se dostáváme k něčemu důležitému.

Když nám ubývá kapacita, zužuje se i svět našich možností

Možná to znáte. Když je Vám dobře, dokážete se na věci dívat z různých úhlů, hledat řešení, být tvořiví a rozhodovat se s větší lehkostí.

Když jste ale dlouhodobě pod tlakem, jako by se Váš svět začal zmenšovat.

To, co dříve bylo samozřejmé, najednou stojí spoustu sil. Možností ubývá, přibývá pochybností a někdy se zdá, že zbývá jen několik málo cest – a žádná z nich není příliš lákavá.

Právě tady se nedostatek kapacity může potkávat s úzkostí.

Když náš nervový systém vyhodnocuje situaci jako ohrožující, přirozeně zaměřuje pozornost na nebezpečí. Jenže tím se nám zároveň může zúžit schopnost vnímat širší souvislosti, nové možnosti i vlastní zdroje.

A může vzniknout začarovaný kruh: čím méně možností vidíme, tím více úzkosti můžeme prožívat. A čím více úzkosti prožíváme, tím obtížnější pro nás může být další možnosti zahlédnout.

Rozšiřování kapacity tak není jen o tom, abychom toho více vydrželi. Je také o tom, aby se nám znovu otevřel prostor pro volbu.

Abychom nemuseli pouze reagovat, ale mohli se svobodněji rozhodovat, tvořit a žít.

Úzkosti a tomu, jak s ní pracovat, se budeme věnovat v samostatném článku. Protože někdy není potřeba hledat cestu ven větším úsilím. Někdy je nejprve potřeba rozšířit prostor, ve kterém ji vůbec dokážeme uvidět.

Na terapii nemusíte přijít „připravení“

Psychoterapie není zkouška, ke které se máte dostavit dostatečně silní, stabilní a připravení na sobě pracovat.

Naopak.

Jedním z témat terapie může být právě to, že teď žádnou volnou kapacitu nemáte.

Co Vás vyčerpává? Co Vám naopak pomáhá? Kde vydáváte více energie, než máte? Co skutečně musíte nést – a co možná nesete ze zvyku? Kde lze ubrat? O co nebo o koho se můžete opřít?

Někdy totiž nemůžeme jednoduše odstranit to, co nás zatěžuje.

Nemůžeme okamžitě změnit nemoc blízkého člověka. Vyřešit komplikovaný vztah. Odejít ze zaměstnání. Zařídit, aby děti přestaly potřebovat naši péči. Ani přimět svět, aby se na chvíli zastavil.

Můžeme ale postupně hledat způsob, jak v daných podmínkách obnovovat zdroje a rozšiřovat prostor, který pro život máme.

A právě to může být součástí psychoterapie.

Terapie nemusí být místem, kde hned otevíráme to, co bolí. Může být také místem, kde znovu hledáme, co nám dává sílu.

„Ale já nechci rozebírat dětství.“

Nemusíte.

Terapie může pracovat s tím, co prožíváte právě teď, s Vašimi vztahy, potřebami a aktuálními možnostmi. Existují různé terapeutické směry – některé se zaměřují více na současnou situaci, jiné více na hlubší souvislosti.

A i když minulost může být důležitá, nemusí být první věcí, kterou společně otevřete.

Někdy je užitečnější nejprve zjistit, co Vám dnes pomáhá cítit se bezpečněji. Co Vás uklidňuje. Kde můžete načerpat energii. Co Vám umožňuje být více sami sebou.

Dobrá terapeutická spolupráce respektuje Vaše tempo, potřeby i hranice. Nemusíte se pouštět do všeho najednou.

A co hlubinná psychoterapie? Není právě ta o otevírání starých ran?

Hlubinně orientované přístupy vycházejí z předpokladu, že naše současné prožívání může ovlivňovat i minulost a nevědomé souvislosti.

To ale neznamená, že se terapie musí od začátku soustředit na bolestivé vzpomínky.

Navíc je dobré připomenout něco, na co se často zapomíná.

V našem nevědomí nemusí čekat jen nezpracovaná traumata, bolesti a obtížné zkušenosti. Mohou v něm být také neobjevené možnosti, schopnosti a potenciál, ke kterým jsme zatím neměli přístup.

Možná jsme se kdysi naučili přizpůsobovat, být silní, neobtěžovat, všechno zvládat nebo se vyhýbat konfliktům. Tyto způsoby nám mohly pomáhat. Jenže dnes nás mohou také omezovat.

Postupně můžeme objevovat, že máme i jiné možnosti.

Že smíme říct ne. Požádat o pomoc. Opřít se o druhého člověka. Dovolit si odpočinek. Projevit nesouhlas. Být tvořivější, spontánnější nebo jednoduše více sami sebou.

Hlubší sebepoznání tak nemusí znamenat jen návrat k tomu, co bylo těžké. Může být také cestou k tomu, co v nás dosud čekalo na objevení.

„A nebude to na roky?“

Možná ano. A možná ne.

Délka psychoterapie závisí na tom, s čím přicházíte, co potřebujete a kam se rozhodnete dojít. Některým lidem pomůže kratší spolupráce zaměřená na konkrétní problém. Jiní chtějí nebo potřebují delší proces.

Důležité ale je, že psychoterapie nemusí být nejprve dokončená, aby se Váš život začal měnit k lepšímu.

Představte si, že začnete lépe spát. Máte více energie. Dokážete říkat, co potřebujete. Méně Vás rozhodí konflikt. Všimnete si, že už nemusíte všechno zvládat sami.

Možná ještě stále řešíte hlubší témata. Možná se některé věci teprve postupně vyjasňují. Ale Váš každodenní život už může být výrazně jiný.

To je důležitá zpráva pro všechny, kdo se obávají, že je čeká dlouhá a vyčerpávající cesta, na jejímž konci teprve přijde úleva.

Změny se mohou objevovat průběžně.

A někdy se stane ještě něco zajímavého.

Člověk přichází do terapie proto, že mu není dobře. Postupně získává více stability, energie a možností. Původní obtíže ustoupí nebo už ho tolik neomezují.

A přesto chce pokračovat.

Ne proto, že by bez terapie nedokázal fungovat. Ale protože začíná objevovat další možnosti, jak může žít, prožívat vztahy a rozvíjet svůj potenciál.

Z původní potřeby úlevy se může stát chuť poznávat sám sebe a svůj život hlouběji.

Samozřejmě ne každý potřebuje dlouhodobou terapii a ne každému přinese stejný průběh či výsledek. O délce a cílech spolupráce má smysl průběžně mluvit a společně je vyhodnocovat.

Možná tedy na terapii opravdu nemáte kapacitu

A možná je to doopravdy velmi náročné. Nemusíme Vás přesvědčovat, že ji máte.

Otázka ale může znít trochu jinak:

Musím mít kapacitu na terapii – nebo může být terapie jedním z míst, kde ji začnu postupně znovu získávat?

Někdy nepotřebujeme další úkol, další výkon ani další požadavek na změnu.

Potřebujeme prostor, ve kterém nemusíme všechno zvládat. Kde můžeme lépe porozumět tomu, co se s námi děje. Kde se postupně obnovují síly, možnosti a schopnost volby.

A odkud se můžeme vracet do života nejen s menší zátěží, ale také s větší svobodou.

Pokud Vás toto téma oslovuje, můžete se seznámit s možnostmi psychoterapie v Be Balanced. Nemusíte předem přesně vědět, co potřebujete ani jak dlouho bude Vaše cesta trvat. I hledání toho, kde začít, může být součástí prvního setkání.

Autor: Jiří Lisý