STRACH A DŮVĚRA

STRACH A DŮVĚRA

Strach nevítáme. Máme tendenci se ho zbavit, necítit ho, udělat všechno proto, aby zmizel tak rychle, jak přišel. Tak je to přirozené. Strach k nám ale neoddělitelně patří. Je tedy k něčemu dobrý a jak na něj?

Jako malá jsem se bála hodně a téměř všeho, cítila jsem se kvůli tomu provinile, bylo mi to vyčítáno. Měla jsem strach z neznáma, ze tmy, z cizích lidí atd. Dnes už vím, že se na tom podílelo to, že jsem byla vedená být hodná holčička a že mě strašily hlavně moje potlačené temnější stránky jako vztek atd., které jsem měla tendence externalizovat, vidět venku.

I teď ho mívám poměrně často. Uvědomuji si, jak mě odděluje, ale jen, když se nechám a když se vyhnu. Když se ale na něj blíž podívám, tak se dějí zajímavé věci. Můžu se nechat vést, k sobě, ke svým stínům, ale také skrytým potenciálům, k mé autenticitě.

O strachu se mluví v souvislosti s jeho ochranou funkcí, strach nás chrání před nebezpečím (vnějším nebo vnitřním), ale můžeme jít dále. Co když se rozhodneme neutíkat, dívat se na něj, být s ním. První,co se začne dít, je proces dezidentifikace. Pocítíme, že náš strach nejsme my a to samo o sobě přinese úlevu.

Pak s ním můžeme pracovat dál. A nejde ani tak o jeho překonání, ale spíše dát strachu prostor a dívat se, kam nás zavede. Právě toto je to jedna z důležitých funkcí strachu, zastaví nás, abychom viděli to, co vidět máme, abychom si všímali. Pak je možné ho vnímat jako jeden z obrazů duše, který je také naší součástí. Když to dovolíme, strach přináší obrazy duše, která tak vyjadřuje své potřeby a témata, která jsme potlačili. Například mým velkým tématem je obrovský strach z bezpráví a bezmoci a já postupně přicházím na to, jak mě učí o mých tendencích zneužívat moc a nerespektovat. Už se nemusím cítit jako bezmocná oběť, mohu se dívat na to, že je ve mně obojí, oběť i pachatel a tím, že to zvědomím, strach slábne (nemá tendence mě strašit zvenčí) a ve mě sílí důvěra v sebe i ve svět.

K tomu, abychom se mohli setkat se strachem je potřeba odvaha a alespoň trochu důvěry. Důvěry v sebe, ve svět možná i v to, co nás přesahuje…ta nemusí být vždy přítomna. Když to ale riskneme, důvěra se posílí. Vidíme, že všechno má svůj smysl, že pro to, co cítíme máme své důvody, můžeme pocítit svou skrytou sílu, která je s tématy strachu spojena. Setkání se strachem nám pomáhá spojovat protichůdné obsahy duše a tak se stáváme celistvější. Strach a důvěru je pak možné vidět jako opačné póly toho samého.

Mgr. Lucie Kubelíková