Od víkendu k víkendu
Pátek je vlastně malá sobota. Rychle naplánovat další víkend v řadě, sbalit věci do auta a vyrazit ven z města. Popít s kamarády, projet se na kole. Sobota ještě dobrý. Nedělní návrat. Odpoledne už nestojí za nic. Zítra zase vstát a ten víkend je tak daleko. Večer se podívat na další film. Nějak zaměstnat mozek. Ještěže v úterý a ve čtvrtek jdu do hospody. Pondělní dopoledne za námi, ještě další čtyři dny. Už je středa, už se to láme. Čtvrtek odpoledne, hospoda, pár piv s kamarády, další filozofování o smyslu života a vyslechnutí pár životních pravd těch druhých. A pátek! Malá sobota! Rychle naplánovat další víkend v řadě, sbalit věci do auta a vyrazit ven z města… To už jsem psal?
Ukrajujeme den za dnem a snažíme se zaměstnat mozek novými a novými podněty z vnějšku. Je jich tolik, že tento životní styl rádi nazýváme hektickým. A když už nenacházíme dostatek podnětů v realitě, tak máme dostatek filmů nebo počítačových her anebo je tady facebook. Takhle to máme a takhle je to normální. Má to tak každý, tak proč to řešit. V práci mám tolik stresu, že se přeci musím o víkendu a večer „odreagovat“.
Jenže i tyto stimuly se vyčerpají. Každý další prohýřený víkend už nedobíjí, ale vyčerpává. Kila a léta přibývají. Převládá cynismus a „radost“ ze sdílení stejné frustrace s kamarády, kteří jsou na tom, zaplať pánbůh, stejně. Navíc už mi bude 40 a život mám skoro za sebou, tak už to nějak doklepat do důchodu. Zajistit se, vydělat dost peněz. Kolik že mi ještě zbývá let to vydržet? Vydržet to k čemu? A co vlastně? Život?
Do bludného kruhu rutinního ukrajování a přežívání vlastních životů se dostáváme pomalu. Často se jedná o syndrom „pozvolného vaření žáby“, která, je-li vhozena do vroucí vody, hned vyskočí, ale pozvolné vaření jí nevadí a pokorně čeká na vlastní uvaření. Mladistvé hrdinské ideály jsou dávno zaprášeny kdesi hluboko v šuplíku zapomnění a prožíváme je jen na plátnech kin anebo u počítačů. Signály, že to takto není v pořádku, se dají snadno potlačit právě oním hektickým životním stylem s přehršlemi podnětů. Že už to naše tělo nezvládá, se také projevuje velmi pozvolna. Průjmy, únava a přitom neschopnost spát se stanou normou. Občasné ekzémy, alergie či bolest zad má přeci každý a navíc je to zajímavé téma do společnosti.
Když by Vám bylo 18 a někdo Vás rovnou vhodil do současného stavu – zůstali byste, nebo byste hned vyskočili ven? A jde to teď vůbec ještě vyskočit? A hlavně, je nutné rovnou skákat? Ono by to také nemuselo být nutně hned ku prospěchu – venku je ve srovnání s hrncem dost chladno a číhají tam jiná nebezpečí, na která nemusíme být hned připraveni. Spoustu lidí zastaví až skutečně velký problém, kdy voda už je vroucí a rozhodnutí je „buď a nebo“. Tedy buď skok a radikální změna přístupu k životu, nebo definitivní smrt uvařením. Je ale zapotřebí čekat až na bod varu? Pro začátek možná stačí zastavit se a připustit si, že se pomalu začínám vařit. Připustit si, že už na to sám nestačím, není projevem slabosti, ale naopak velké odvahy. Stojí to za přechod od přežívání na prožívání?