Od víkendu k víkendu

Od víkendu k víkendu

Pátek je vlastně malá sobota. Rychle naplánovat další víkend v řadě, sbalit věci do auta a vyrazit ven z města. Popít s kamarády, projet se na kole. Sobota ještě dobrý. Nedělní návrat. Odpoledne už nestojí za nic. Zítra zase vstát a ten víkend je tak daleko. Večer se podívat na další film. Nějak zaměstnat mozek. Ještěže v úterý a ve čtvrtek jdu do hospody. Pondělní dopoledne za námi, ještě další čtyři dny. Už je středa, už se to láme. Čtvrtek odpoledne, hospoda, pár piv s kamarády, další filozofování o smyslu života a vyslechnutí pár životních pravd těch druhých. A pátek! Malá sobota! Rychle naplánovat další víkend v řadě, sbalit věci do auta a vyrazit ven z města… To už jsem psal?

Ukrajujeme den za dnem a snažíme se zaměstnat mozek novými a novými podněty z vnějšku. Je jich tolik, že tento životní styl rádi nazýváme hektickým. A když už nenacházíme dostatek podnětů v realitě, tak máme dostatek filmů nebo počítačových her anebo je tady facebook. Takhle to máme a takhle je to normální. Má to tak každý, tak proč to řešit. V práci mám tolik stresu, že se přeci musím o víkendu a večer „odreagovat“.

Jenže i tyto stimuly se vyčerpají. Každý další prohýřený víkend už nedobíjí, ale vyčerpává. Kila a léta přibývají. Převládá cynismus a „radost“ ze sdílení stejné frustrace s kamarády, kteří jsou na tom, zaplať pánbůh, stejně. Navíc už mi bude 40 a život mám skoro za sebou, tak už to nějak doklepat do důchodu. Zajistit se, vydělat dost peněz. Kolik že mi ještě zbývá let to vydržet? Vydržet to k čemu? A co vlastně? Život?

Do bludného kruhu rutinního ukrajování a přežívání vlastních životů se dostáváme pomalu. Často se jedná o syndrom „pozvolného vaření žáby“, která, je-li vhozena do vroucí vody, hned vyskočí, ale pozvolné vaření jí nevadí a pokorně čeká na vlastní uvaření. Mladistvé hrdinské ideály jsou dávno zaprášeny kdesi hluboko v šuplíku zapomnění a prožíváme je jen na plátnech kin anebo u počítačů. Signály, že to takto není v pořádku, se dají snadno potlačit právě oním hektickým životním stylem s přehršlemi podnětů. Že už to naše tělo nezvládá, se také projevuje velmi pozvolna. Průjmy, únava a přitom neschopnost spát se stanou normou. Občasné ekzémy, alergie či bolest zad má přeci každý a navíc je to zajímavé téma do společnosti.

Když by Vám bylo 18 a někdo Vás rovnou vhodil do současného stavu – zůstali byste, nebo byste hned vyskočili ven? A jde to teď vůbec ještě vyskočit? A hlavně, je nutné rovnou skákat? Ono by to také nemuselo být nutně hned ku prospěchu – venku je ve srovnání s hrncem dost chladno a číhají tam jiná nebezpečí, na která nemusíme být hned připraveni. Spoustu lidí zastaví až skutečně velký problém, kdy voda už je vroucí a rozhodnutí je „buď a nebo“. Tedy buď skok a radikální změna přístupu k životu, nebo definitivní smrt uvařením. Je ale zapotřebí čekat až na bod varu? Pro začátek možná stačí zastavit se a připustit si, že se pomalu začínám vařit. Připustit si, že už na to sám nestačím, není projevem slabosti, ale naopak velké odvahy. Stojí to za přechod od přežívání na prožívání?

Jiří Lisý