Jsem fyzioterapeut a světe div se, šátkuju!
Chvíli mi trvalo, než jsme se odhodlala napsat tento článek. A to proto, že nerada vyvolávám rozruch. A téma šátkování je téma dosti kontroverzní. V naší společnosti se jaksi zakořenil názor, že nošení v šátku je škodlivé na páteř. Odborná veřejnost razí názor, že dítě se nejlépe vyvíjí na rovném podkladě a hlavně nesmí být vertikálně. I já jako fyzioterapeut jsem to tvrdila. A stále si stojím za tím, že pro rozvoj vzpřimování, opory o ruce, dobré zapojení přední muskulatury krku a trupu, je pevná podložka, o kterou se dítě může opřít, nutná, ale i přirozená. Kolik času je ale novorozenec a později kojenec aktivní a snaží se o vzpřímení? Malé dítě převážně spí a hlavně, potřebuje být nošeno. Je známo, že člověk se na rozdíl od všech ostatních živočichů rodí velmi nezralý. Malé hříbě pár hodin po porodu chodí, člověk zůstává závislý velmi dlouhou dobu. Prostě malá miminka potřebují donosit, byť už vně mámina těla a to do doby, než jsou schopna samostatného pohybu.
Mám sice vzdělání západní medicíny, kterou v určitém směru velmi respektuji a uznávám, duší ale tíhnu k přírodě. Fascinuje mě silné napojení na přírodu, jaké měli třeba indiáni. Je to pro mě cíl. Vždyť indiáni uměli komunikovat na dálku, uměli číst počasí a uměli velmi rychle léčit. Jak to, že dokázali vyléčit zlomenou nohu za pár hodin? Z pohledu dnešních znalostí medicíny je to holý nesmysl, přesto to uměli…
Ale zpátky k nošení. Zásadní pro mě byl zážitek, který jsem prožila při jedné regresi, kdy jsem se v meditativním stavu vrátila do období, kdy mě samotné bylo okolo šesti měsíců. Ležela jsem v postýlce a jediné, co jsem zoufale potřebovala, bylo usínat v náručí. Tento náhled zpět byl pro mě šokující. Dítě nepotřebuje žádné ty serepetičky, peřinky, kanýrky, dudlíky a kolotoče. Potřebuje hlavně důvěru, jistotu a pocit bezpeční a to vše mu dodává rodičova náruč. S důvěrou se odevzdat spánku a moci klidně a s úplnou jistotou spát. Najednou mi to vše došlo a já se strašně moc těšila, až toto budu moci dát svému dítěti. Protože to hlavní, co mu chci dát, je základní důvěra v život. To, co nám tolik chybí…
Knížky jako Koncept kontinua už byly pouhým ujištěním, že jsem na správné cestě. Když se měl narodit náš syn, měla jsem už nachystaný šátek a naučený úvaz. Jonášek se narodil, a i když jsem měla šátek s sebou už v porodnici, zdráhala jsem se to maličké miminko navázat. 7. den po narození, každodenních bojích s denním i nočním spánkem, když už jsme vyzkoušeli všechny fígle, rozhodla jsem se šátek vytáhnout. Neobratně jsem Jonáška uvázala a v tu vteřinu bylo ticho a za chvíli spokojeně oddychoval. Zázrak! Ono to fakt funguje! První nosící dny byly nádherné. Byla to úplná hormonální bouře. Je to úplně něco jiného, než nosit miminko v náručí. To pevné spojení a ta absolutní spokojenost a klid miminka naplní člověka neskutečným štěstím. Nemohla jsem se nošení nabažit a Jonášek začal konečně spát a budil se s úsměvem a bez pláče. Když jsem s ním vyrazila v kočárku, skončilo to fiaskem, po půl hodinovém spánku následoval šílený pláč a úprk domů. Trochu mi to bylo líto, chtěla jsem se i procházet s kočárkem a lehce záviděla maminkám sedícím na lavičce se spícím miminkem v kočárku. Jak s nadsázkou říkám, Jonášek je indiánské miminko. Odmítal všechny vymoženosti dnešní doby, kočárek, dudlík a další fígle. Nenechal se obelstít a i když to bylo velmi náročné, já jsem hrozně moc ráda. Náš režim se postupně ustálil na tom, že jeden krátký spánek za den jsme dali v kočárku, tři zbývající v šátku. Nějak jsem cítila, že se potřebuje občas natáhnout a také jsem neměla ambice zarputile pouze nosit i do budoucna. Když jsem věděla, že se potřebuje pořádně vyspat, navázala jsem ho a šla jsem ven. Byl schopný spát i tři hodiny. Mohla jsem tak vyrazit do vánoční Prahy jen tak s kabelkou a užila jsem si vánoční atmosféru s dvouměsíčním miminkem jako nikdy předtím. Mohla jsem chodit do práce, založit s.r.o., chodit na úřady, docházet na stavbu rekonstruovaných prostor, kam jsme se měli rozšiřovat. Byla to pohoda. Šátek byla prostě jistota, že to klapne, že budu mít vyspinkané a usměvavé miminko a že zvládnu vyřídit, co potřebuji. Zároveň jsem věděla, že i pro něj to je úplně to nejlepší, co může dostat. Tak to šlo první půlrok Jonáškova života. Pravda, byla jsem z toho unavená, také bych byla bývala ráda, kdyby dokázal spát ve stojícím kočárku a já si mohla třeba na chvíli sednout, lehnout, zacvičit si, či pracovat. Věřila jsem ale, že když mu teď dám, co potřebuje, vrátí se mi to. A také že ano. Nyní v Jonáškových deseti měsících si užívám tu neskutečnou pohodu – pohodové, usměvavé miminko, které se nebojí, zabaví se samo a spinká samo v kočárku. Stále je a to asi vždy bude velký mazlík. A když je nějaký problém, zuby, či viróza, nosítko je jasná volba.
A teď mé poznatky ohledně nošení a pohybového aparátu. Jednoduše záleží na tom, jak se dítě uváže. Nosila jsem pouze ve vertikálním úvazu s kapsou uvnitř. Nebudu popisovat všechny parametry, jak by měl úvaz vypadat, to se dočtete jinde od zkušených nosiček. Každopádně dítě by mělo být hodně podsazené, nemělo by mít rovná záda, ale hezky kulatá, tedy nemělo by sedět. Musí být v ose, nesmí padat nikam do stran, nožičky musí být ve stejné úrovni a hezky roztažené. Šátek musí být velmi dobře dotažený, aby v něm miminko bylo hezky zpevněné. Největší problém vidím v postavení a zajištění hlavičky. Často vidím, že miminka v šátku nemají hlavičku podepřenou a padá do strany do úklonu. To mi přijde jako mírně řečeno nezdravé. Když ještě uvážíte, že se při chůzi dítě pohupuje nahoru-dolů, tedy uvolněná krční páteř v úklonu dostává i určité nárazy. Jsou dvě možnosti, jak to vyřešit, buď roztáhnout jeden z pruhů jdoucí dolů a dát přes hlavičku, to ale miminka zpravidla nemají rády a dovolí to až když usnou, navíc ani tímto krček dobře nepodepřete. Další možnost považuji za ideální a to je ta, když vytvoříte z horní části vnitřní kapsy límec tím, že do něj založíte látkovou plínku (je potřeba si při vázání nechat na to dostatek látky nahoře. U krčku musí být látka opravdu pevně dotažená, límec hlavičku ještě hezky podepře, takže ta nemůže nikam padat a navíc je odlehčená vůči vertikálním nárazům.
Přiznám se, že se mi stalo, že jsem jednou na náledí s malým spadla, sice hodně, ale naštěstí na bok. V šátku byl tak pevně, že se prakticky nehnul a to ani hlavička, jen se zašklebil a spal dál a já se bolestivě sbírala ze země. Ano, to je riziko, když dítě nosíte. Ale svá rizika skýtá i kočárek. Necítila jsem se ale vůbec bezpečně, když jsem v zimě chodila s kočárkem z kopce. Kdyby mi v tu chvíli ujel, nedopadlo by to asi vůbec dobře. Vždycky je nějaké riziko a je potřeba být opatrný.
Z mého pohledu fyzioterapeuta je poloha dítěte v šátku naprosto v pořádku. Jako zásadní pro pohybový vývoj vidím ale ještě něco jiného a to to, že dítě je s Vámi neustále v pohybu…pokud se tedy po navázání hýbete. Mozek dítěte je neustále bombardován informacemi o poloze těla. Ohýbáte se, abyste uklidila, dřepnete si, abyste dala věci do pračky, zrychlíte krok na autobus, zastavíte, otočíte se…pořád se něco děje a dítě není jen ve vodorovné poloze na rovném a vlastně bez podnětů. Rovnovážný systém, ale i receptory z těla hlásí změny polohy, změny rychlosti pohybu apod. Dnešní děti trpí senzorickou deprivací, tedy nedostatkem podnětů, myšleno těch pohybových. I proto jsou neobratné, nešikovné a neumí adekvátně pohybově reagovat. Myslím si, že dítě, která má hodně zkušeností s pohybem, bude umět lépe fungovat v situacích, které jsou náročnější třeba na stabilitu či vyžadují rychlou reakci.
Jonášek byl hodně nošen, ale hlavně na spánek, když nespal, byl na zemi a měl kolem sebe hračky, které ho motivovaly ke vzpřímení, úchopu a pohybu vpřed. Malinko jsme jednu dobu cvičili Vojtovku, protože se nechtěl opírat o pravou ručičku a měl trošku slabší bříško. Nebylo to ale nic zásadního. Cvičil, protože byl pod mým bedlivým dohledem, jinak by ke cvičení indikován nebyl. Stačilo ho jen trochu podpořit a vyvíjel se krásně sám. Stále se kochám, jak je krásně zpevněný, jak prochází všechna vývojová období tak, jak má, jak předvádí pohybové vzory, které u dětí skoro nevídám. Bravurně přelézá překážky a s nestabilními situacemi si hezky poradí. Z jednoho případu ale nechci dělat závěr. Jsou děti, kterým se pohybový vývoj nespouští automaticky správně. Hraje v tom roli plno faktorů a já si myslím, že nošením střídaným s aktivitou na zemi můžete dítěti jedině pomoci. A pokud chcete dítěti s pohybem pomoci, nejefektivnější cesta je Vojtova metoda. Když se začne včas a správně, nemusí to být trápení. O tom se dočtete více zde:
Nošení je výhodné z mnoha pohledů. Pro mě je nejdůležitější ten psychický. Ne každé dítě potřebuje tak intenzivní kontakt, možná ale většina, či velká část ano. Největší význam nošení vidím právě na začátku, kdy dítě nejvíce potřebuje bezpečí a jistotu, kterou mělo před porodem. Postupně jak zraje, chce samo víc a víc objevovat svět. A také už potřebuje méně tak intenzivního kontaktu. Už si je jistější, už má alespoň něco pod kontrolou a už ví, že maminka je stále na blízku. Nošením dítě nerozmazlíte, naopak. Nošením hned od začátku a mimojiné i bondingem ihned po porodu budujete v dítěti základní kameny jeho důvěry a jistoty, které si ponese celý život. Je to ten nejcennější vklad, který mu můžeme do života dát. Proto pokud cítíte, že je to i Vaše cesta a cesta, jak Vaše miminko dobře prospívá, nenechte se odradit zkostnatělými názory odborníků či okolí o nevhodnosti nošení, rozmazlování a podobně. Vy víte, co Vy i miminko potřebujete a bohatě se Vám to vrátí.