Pláče vaše miminko bez zjevné příčiny? Má problémy s kojením, spánkem nebo trpí častými kolikami? Možná je příčinou napětí nebo blokáda po porodu, která se dá šetrně uvolnit pomocí osteopatie pro miminka.

Co je osteopatie a jak pomáhá dětem?

Osteopatie je velmi jemná a neinvazivní manuální terapie, která pracuje s tělem miminka či dítěte šetrným dotykem. Pomáhá uvolnit napětí, blokády a poporodní traumata, zejména po náročném porodu nebo císařském řezu.

Osteopatické techniky harmonizují pohyb mozkomíšního moku, pracují s fasciemi (vazivovými strukturami) a uvolňují napětí v oblasti hlavy, páteře a křížové kosti. Jedná se o jemné uvolnění blokád v oblasti krční páteře a kloubů, což často přináší úlevu již po prvním ošetření.

S čím osteopatie miminkům a dětem pomáhá?

Osteopatické ošetření je účinné při řadě obtíží:

Problémy související s porodem:

• Poporodní traumata (náročný porod, kleště, vakuum)
• Blokády po císařském řezu
• Asymetrie hlavy a těla
• KISS syndrom (blokáda krční páteře)
• KIDD syndrom (důsledky neléčeného KISS syndromu)

Časté dětské obtíže:

• Plagiocefalie (zploštělá hlavička)
• Problémy s kojením (špatné přisátí, bolestivé kojení)
• Koliky a reflux
• Poruchy spánku
• Nadměrné svalové napětí
• Časté infekce a poruchy imunity
• Nesymetrické držení hlavičky

Jak probíhá osteopatické ošetření miminka?

Ošetření je zcela bezpečné a bezbolestné. Naše dětská fyzioterapeutka Mgr. Helena Šiklová, která absolvovala specializovaný kurz osteopatie v pediatrii, pracuje s miminkem velmi šetrně pomocí jemných dotyků a technik.

Většina miminek během ošetření relaxuje, někdy dokonce usíná. Úleva často přichází již po prvním sezení, pro dlouhodobý efekt doporučujeme 2-5 ošetření.

Osteopatie + klasická fyzioterapie = ideální kombinace

Osteopatické ošetření se dá krásně kombinovat s dětskou fyzioterapií, což přináší komplexní péči o vývoj vašeho miminka. Zatímco osteopatie uvolňuje blokády a napětí, fyzioterapie podporuje správný pohybový vývoj.

Tip: Ideální je přijít v prvních týdnech až měsících života miminka, kdy se případné blokády uvolňují nejsnadněji.

👶 Dejte svému miminku tu nejlepší péči

Objednejte se k nám do BeBalanced on-line k terapeutce Mgr. Heleně Šiklové.

Naše osteopatka Mgr. Helena Šiklová má bohaté zkušenosti s péčí o miminka a děti. S láskou a odborností pomůže vašemu děťátku k harmonickému vývoji.

Článek Osteopatie pro miminka a děti: Jemná pomoc při kolikách, asymetrii a poruchách spánku se nejdříve objevil na BeBalanced.

Léčíme KISS SYNDROM u dětí!

KISS SYNDROM je soubor symptomů, které mají příčinu v blokádě hlavových kloubů (horní část krční páteře).

Tato blokáda vznikla v rámci nitroděložního vývoje či při nebo krátce po porodu. Nejčastěji ale během porodu. K této blokádě může dojít často při porodu Císařským řezem (tah za hlavičku), nebo při neideálních tlacích při přirozeném porodu – nedokončená rotace hlavičky, vybavování vakuum extraktorem apod.

KISS SY se projevuje asymetrií v držení hlavičky (rotací, úklonem, záklonem) s následným rozšířením této asymetrie v držení trupu a končetin.

Děti s KISS SY jsou také dráždivější, plačtivější, trpí více na koliky a mají potíže se sáním.

Léčba Kiss syndromu:

– spočívá v uvolnění blokád, dále nedílnou součástí je cvičení a režimová opatření

– čím dříve se tyto potíže začnou řešit, tím je terapie snazší, protože na primární problém je ještě navázáno méně dalších potíží

– nicméně léčba je možná i u starších dětí či v dospělosti

Článek Léčíme KISS SYNDROM u dětí! se nejdříve objevil na BeBalanced.

Nezralost organismu a především mozku novorozenců a miminek do 3 měsíců je často spojená s problémem usínání. Stejně jako dospělí lidé mají i miminka dvě základní fáze spánku, a to REM a nonREM fázi. Ve fázi REM (Rapid Eye Movements) dítě mívá oči i nezavřené anebo je patrný pohyb očí pod víčky, spánek doprovází neklidné pohyby končetin a svalových záškubů v obličeji.

U malinkých dětí trvá klidná fáze spánku jen asi 10–20 minut a neklidná fáze až 30 minut. Mezi oběma fázemi jsou přechody, kdy je snadné dítě probudit. Celý cyklus trvá asi 50 až 60 minut. Někdy se při přechodu z jednoho do druhého cyklu dítě probudí a začne plakat. Pláč neznamená, že je dítě pomočené nebo že má hlad či jinou potřebu.

Nešťastné je pak zvedat dítě z postýlky, rozsvěcet, a ještě víc je budit. V roce a půl se ještě až 60 % dětí alespoň 1× za noc vzbudí, u dětí do tří let je to až 15 %. Spánek mohou narušit sami rodiče, když v době REM spánku pohyb dětí špatně vyhodnotí, domnívají se, že se miminko probouzí a začnou je zvedat z postýlky, přikrývat a podobně. Miminko se také může vzbudit samo, v důsledku neklidných pohybů končetin. Proto se u neklidných dětí doporučuje vázání do zavinovačky nebo spaní v pytli. Děti jsou pak klidnější a nebudí se.

Mnoho publikací popisuje správné rituály ukládaní dětí ke spánku, aby se dítě nebudilo s pláčem. Noční buzení dětí zvládá každá rodina jinak, rituály ukládání a spaní jsou odlišné a také doba spánku je individuální. Zkušenosti z praxe rozboru chronobiologie a cirkadiálních rytmů jednotlivých dospělých ukazují, že děti mají často podobné rytmy jako jejich rodiče.

Pokud jsou rodiče velkými spáči, jejich děti bývají také. Pokud toho rodiče moc nenaspí, bývá tomu podobně i s jejich dětmi. Náročné situace v rodině nastávají, pokud je jeden z rodičů vyloženě nespavý a druhý dobrý spáč, a ještě mají rozdílné rytmy typu skřivan a sova. Nespavé dítě představuje pro maminku-spáče velkou zátěž.

Autorkou článku je fyzioterapeutka Mgr. Michaela Zahrádka Köhlerová

• Psychický vývoj miminek a batolátek, co je a co není normální – díl I. – Vztah miminka s matkou
• Psychický vývoj miminek a batolátek, co je a co není normální – díl II. – Nadměrný pláč

Článek Poruchy spánku u novorozenců do tří měsíců se nejdříve objevil na BeBalanced.

Autorkou článku je fyzioterapeutka Mgr. Michaela Zahrádka Köhlerová

• Psychický vývoj miminek a batolátek, co je a co není normální – díl I. – Vztah miminka s matkou

Článek Nadměrný pláč se nejdříve objevil na BeBalanced.

V odborné i laické literatuře se hovoří o důležitosti tzv. dyády matky a miminka, která se vytváří záhy po narození dítěte a je důležitá pro jeho emoční regulaci neboli schopnost zvládat svoje pocity. Jako klíčový se pro člověka považuje vztah s rodičem zejména do 2. a 3. roku věku dítěte. Všichni autoři zdůrazňují senzitivní rodičovské chování, které je základem pro vytvoření dialogu mezi rodičem a dítětem, jenž dítěti pomáhá zvládat emoce a regulovat své chování. Pokud se toto podaří, dochází k vymizení nebo alespoň zmírnění problémů, které mohou v batolecím věku nastat.

Na mateřství není kurz ani vysoká škola. Přestože se touto tematikou do hloubky zabývá celá plejáda psychologických knih, neexistuje univerzální model ani návod, jak být dostatečně dobrou matkou. Pro každou matku a každé dítě navíc platí jiná měřítka a pojem dobrá matka znamená něco jiného.

Stručně řečeno, matka, která není schopná se na své dítě emočně naladit, stejně i matka, která dítě neustále úzkostně sleduje a nenechá ho ani zaplakat, zcela určitě vychová adepta do psychoterapeutické ordinace. S mateřstvím a často i s otcovstvím se také otevírá cesta k vlastnímu dětství, probouzí se zapomenuté vzpomínky. Člověku se často vrátí jeho vlastní zranění a traumata utržená v raném období a dětství.

Rodiče tedy nestojí jen před náročným úkolem zvládnout rodičovství a poradit si s výchovou potomka bez návodu, kurzu a jakékoli průpravy, ale zároveň čelí i své minulosti a svým zraněním, jež musí zpracovat a vypořádat se s nimi.

Proto by bylo dobré, aby si každá novopečená maminka došla nejen k fyzioterapeutovi – osteopatovi srovnat si tělo po porodu, ale také k psychoterapeutovi, jenž jí nabídne podporu a pomůže jí pochopit, v jak náročné situaci se nachází. U nás se takové chování považuje za nestandardní, okolí od čerstvé matky očekává, že svou novou roli bez problémů zvládne, jako by to byl nový projekt v práci. Ale dítě není excelovská tabulka a projekt neskončí za dva roky, naopak. Navíc už dávno neplatí, že dívky vyrůstají v takových rodinách, kde mohou přirozeně získávat zkušenosti s péčí o malé dítě prostřednictvím mladších sourozenců nebo v rámci širší rodiny.

Žena a muž jsou tedy na rodičovství sami a když by se obrátili o pomoc fyzickou nebo psychickou na odborníka, bylo by to pokládáno za selhání. Doufejme, že se tento postoj časem změní, společnost se stane více tolerantní a empatická a lidé se nebudou stydět přiznat těžkosti a bezradnost v péči o potomka. Někdy opravdu stačí jen podpora a pochopení ze strany rodiny a okolí.

Autorkou článku je fyzioterapeutka Mgr. Michaela Zahrádka Köhlerová

Článek Vztah miminka s matkou se nejdříve objevil na BeBalanced.

V péči o kojence se zabývá prevencí a řešením asymetrického motorického vývoje do 1 roku života. První návštěva je vhodná nejdříve v 6-ti týdnech věku dítěte nebo později v průběhu 1. trimenonu. ACT terapeut dokáže zhodnotit úroveň motorické zdatnosti kojence a doporučit VHODNÉ cvičení a režimová opatření k podpoře správného motorického vývoje.

S čím se na dětského ACT terapeuta obrátit?

• Preventivní kontrola motorického vývoje kojence
• Asymetrický motorický vývoj kojence nebo predilekce
• Opožděný motorický vývoj kojence
• Polohová deformita hlavy – plagiocefalie či brachycefalie
• “slabé bříško”
• Intolerance polohy na bříšku
• Konzultace nosítka, houpátka….

Proč je důležité motorický vývoj dítěte sledovat?

První rok života jedince je významným skokem v motorických dovednostech. V této krátké době přejde kojenec od setrvalé pozice vleže do stoje a chůze. Jednotlivé vývojové milníky jsou takovými stavebními kameny pohybu do budoucna. To, co si dítě osvojí v prvním roce života bude jeho pohybový aparát doprovázet až do dospělosti. Není úžasné, že můžeme kontrolou a podporou správného pohybového vývoje kojence ovlivnit držení těla v dospělosti?

Co můžeme dítěti v rámci ACT nabídnout dále po 1. roce života?

Screening plochonoží a valgozity hlezen (vbočených kotníků) dle standardizované škály. První kontrola může být provedena, jakmile dítě dosáhne samostatné chůze a je si v ní jisté. To znamená, že už pár měsíců chodí a bude schopno spolupracovat při vyšetření na podoskopu. Další návštěvy se řeší individuálně dle stavu plosky nohy a schopnosti spolupráce dítěte. V případě potřeby jsou nastavena režimová opatření a individuální cvičební jednotka formou hry. Konzultace zahrnuje doporučení vhodné obuvi a pohybových aktivit pro podporu formace klenby nohy.

U starších dětí můžeme díky cvičení ACT ve vývojových pozicích řešit vadné držení těla, skoliózy, plochonoží a bolesti pohybového aparátu. U dětí, které sportují, je ACT vhodnou variantou kompenzačního cvičení. Cviky se vybírají vzhledem k věku dítěte a jeho pohybovým zkušenostem. Jsou motivací dítěte k pohybu a budují k němu tak kladný vztah.

autorkou textu je Mgr. Daniela Janáková, fyzioterapeutka Be Balanced

Článek Akrální koaktivační terapie v pediatrii se nejdříve objevil na BeBalanced.

Akrální koaktivační terapie (ACT) vychází ze základních myšlenek konceptu vzpěrných cvičení fyzioterapeutky Roswithy Brunkow. Tento fyzioterapeutický přístup v České republice rozpracovala PhDr. Ingrid Palaščáková Špringrová, Ph.D, která je autorkou metody ACT a od roku 2000 ji dále rozvíjí. ACT je založena na neurofyziologickém podkladě a základem terapie je opora o akra končetiny, tzv. vzpěr o kořeny dlaní a o paty. Díky tomu dochází v těle k napřímení páteře a aktivaci správných svalových souher.

V terapii využíváme manuálních (exteroceptivních) technik a aktivního cvičení. Cílem je nastimulovat svalové skupiny, které jsou oslabené a naopak utlumit ty, které jsou přetížené. Při cvičení se využívají pozice, které vychází z fyziologického motorického vývoje dětí. Důraz je kladen na přesné nastavení opory nohy a ruky. Podélnou a příčnou klenbu běžně popisujeme na chodidle, ale můžeme ji aktivovat i na ruce. Opora o akrum může být reálná nebo pouze v představě, záleží na konkrétní pozici.

Cílem ACT je:

• napřímení a stabilizace páteře
• mobilizace páteře a kloubů končetin
• posílení svalů
• prevence a terapie obtíží pohybového aparátu
• fixace nových pohybových vzorů a zlepšení kondice klienta

Pro koho je metoda ACT vhodná?

ACT má široké využití jak na poli medicíny, tak i ve fitness a sportu. Cvičit mohou dospělí i děti bez omezení věku.

Využívá se při bolestech pohybového aparátu, pooperačních a poúrazových stavů, degenerativních onemocněních a svalových dysbalancí. Dále pak také u neurologických pacientů (cévní mozkové příhody, periferní parézy, poranění míchy), po operacích zad, při řešení plochonoží a vbočených palců nebo po operacích kloubů.

Dále má své místo u žen v těhotenství a po porodu, při řešení inkontinence, dysfunkcí pánevního dna nebo funkční sterility. Pozice z ACT můžeme využít v rámci funkčního a kondičního tréninku, obohatit o různé pomůcky (gymnastický míč, overball, závěsný systém) nebo v rámci automobilizace a strečinku. Ve sportu ACT zastává roli kompenzačního cvičení s cílem zlepšení síly, koordinace, techniky a výkonu sportovce.

U dětských pacientů se nejčastěji řeší plochonoží, vadné držení těla a skoliózy. Využít ACT můžeme ale i u dětí s dětskou mozkovou obrnou.

Výsledku se dosahuje pomocí motorického učení, tréninku a repetitivního opakování pohybových vzorů. Terapie je individuálně šitá na míru konkrétnímu klientovi dle jeho potřeb. Dovednosti z cvičení jsou postupně převedeny do běžného denního režimu a tím dochází ke zvýšení efektu terapie.

autorkou textu je Mgr. Daniela Janáková, fyzioterapeutka Be Balanced

Článek Akrální koaktivační terapie se nejdříve objevil na BeBalanced.

Co je GERD a jak se projevuje u miminek?

U miminek funguje všechno ještě trochu jinak než u batolátek nebo starších dětí.  Proto i léčba je u miminek odlišná. Gastroezofageální reflux (GER) si můžeme představit jako zpětný tok žaludečního obsahu zpět do jícnu. Měli bychom si uvědomit, že GER je do jisté míry normální děj, který se může objevit kdykoliv v životě. O GERD neboli o onemocnění z gastroezofageálního refluxu, mluvíme až ve chvíli, kdy je tento jev spojený s nějakými obtížemi.

S čím GER u miminek souvisí?

GER u miminek mnohem častěji souvisí se zralostí centrálního nervového systému (mozku) než k somatické poruše. To znamená, že nervové zrání oblasti dolního jícnového svěrače (DJS), který jícen uzavírá, je dokončeno velmi pozdě v nitroděložním vývoji. Po narození může trvat šest až osm týdnů, než se DJS stane plně funkčním. Po celé kojenecké období (někde se udává prvních patnáct měsíců života) se reflux projevuje zejména trávicími obtížemi, v batolecím, předškolním a školním věku se projevuje dýchacími (respiračními) obtížemi.

GER a regurgitace

Ještě je dobré zmínit další fenomén, který bývá s GER často spojován. Jedná se o regurgitaci. Regurgitace znamená vyvržení jícnového nebo žaludečního obsahu ústy, bez zvláštního úsilí nebo diskomfortu. U miminek bychom tento fenomén popsali jako ublinknutí, které z dítěte doslova vylétne. Je třeba GER a regurgitaci nespojovat v jeden problém.  Náhlé vyvržení obsahu žaludku ani nemusí být nezbytným projevem GER. Náhlé vyvržení obsahu žaludku bez předchozích známek nauzey se může vyskytnout u starších dětí i u dospělých, ale nejčastěji se s ním setkáváme u miminek.  Je to častá reakce, která je typicky způsobená nedostatečnou adaptací žaludku na větší množství tekutin.

Čím trpí miminko s GERD?

Miminka s GERD trpí tím, že se jim vrací natrávené mléko do úst nebo z úst vytéká. Z praxe je důležité odlišit malého žrouta, který se napadá tak, že mlíčko vytéká bezprostředně po kojení. Miminkům se to stává velmi často stejně jako regurgitace a je to způsobené malým žaludkem, který se rychleji plní, než stihne mozek zpracovat signál, že už je bříško plné. Miminko s GERD mívá problémy s plynatostí, s trávením a může být nevrlé díky opakovaně natrávené potravě, která se mu vrací přes jícen do úst. Velmi často však miminko žádnými obtížemi netrpí a vše se samo upraví.

Jak si vyšetřit, že miminko skutečně refluxem trpí a je třeba jej léčit?

U miminek trpících GERD nenacházíme tak pestrou paletu příznaků a obtíží jako u starších dětí. Nejčastěji se objevuje dysfunkce bránice a vyšší tonus v oblasti foramen jugulare (otvor v lebce, kudy prochází páteř a mícha), který lze šetrně vyšetřit palpačním vyšetřením (pohmatovým vyšetřením). K nervovému vyzrávání této nervově koordinačně komplikované struktury dochází postupně, proto bych doporučila neinvazivní metody léčby.

Jaká jsou režimová doporučení

Krátkodobě je vhodná zvýšená poloha, zahuštěná strava, časté porce o menším objemu, vyloučení intoleranci kravského mléka, pokud je dítě dokrmováno.

V praxi se zahuštění stravy většinou příliš neosvědčilo, navíc některé zdroje udávají, že zahušťování stravy již není doporučováno, protože zahuštěná strava se dostává dále při refluxu do jícnu pro svou vyšší viskozitu a prodlužuje tak dobu kontaktu s epitelem sliznice jícnu.

Z praxe mám nejlepší výsledky léčby GERD u miminek při správné aktivaci svalů břišní stěny. Správné svalové zapojení asi u 30 % miminek nenastává a je nutné jej ovlivnit stimulací, popřípadě pravidelným cvičením na neurofyziologickém podkladu. U těchto miminek, které cvičí z jiného důvodu, než je GERD, nejčastěji pro centrální koordinační poruchu, je vždy pozitivní ovlivnění GERD. U ostatních miminek, kde není indikované specifické cvičení, lze vyšetřit celkovou zralost centrálního nervového systému a z ní usoudit, zda je vysoká pravděpodobnost na dozrání inervace DJS.

Dále existují specifické techniky ovlivnění oblasti přechodu jícnu a žaludku, které lze využít.

Tyto léčebné metody patří mezi terapie ovlivňující přímo periferní nervy a centrální nervový systém taktilní (dotykovou) léčbou.

Mgr. Michaela Zahrádka Kohlerová

Reference:

1. BARRAL, Jean-Pierre, MERCIER, Pierre. Viscerální terapie, Poznání, ISBN 80-239-6721-5.

2. http://eportal.chirurgie.upol.cz/portal_final/?page_id=241

1. http://www.nemcb.cz/cz/page/76/Vysetreni-hodinovou-phmetrii.html?detail=409
2. KLUSÁČEK, Dalibor. GASTROEZOFAGEÁLNÍ REFLUX V DĚTSKÉM VĚKU. Pediatrie pro praxi [online]. 2001, roč. 2, vol. 1, s. 36-38, dostupné také z <http://www.solen.cz/pdfs/ped/2001/01/11.pdf>. ISSN 1803-5264.
3. MARKOVÁ, D a M CHVÍLOVÁ WEBEROVÁ, et al. Předčasně narozené dítě: Následná péče – kdy začíná a kdy končí?. 1. vydání. Grada, 2020. s. 72-73. ISBN 978-80-271-1745-1.
4. MUNTAU, Ania Carolina. Pediatrie. 4. vydání. Praha: Grada, 2009. s. 359. ISBN 978-80-247-2525-3.

7. VANDENPLAS, Yvan, Colin D RUDOLPH a Carlo DI LORENZO, et al. Pediatric gastroesophageal reflux clinical practice guidelines: joint recommendations of the North American Society for Pediatric Gastroenterology, Hepatology, and Nutrition (NASPGHAN) and the European Society for Pediatric Gastroenterology, Hepatology, and Nutrition (ESPGHAN). J Pediatr Gastroenterol Nutr[online]. 2009, vol. 49,  4, s. 498-547, dostupné také z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19745761. ISSN 0277-2116 (print), 1536-4801.
8. WENZL, Tobias G, Marc A BENNINGA a Clara M LOOTS, et al. Indications, methodology, and interpretation of combined esophageal impedance-pH monitoring in children: ESPGHAN EURO-PIG standard protocol. J Pediatr Gastroenterol Nutr[online]. 2012, vol. 55,  2, s. 230-4, dostupné také z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/22711055. ISSN 0277-2116 (print), 1536-4801.
9. https://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2003/03/15.pdf

Článek Gastroezofageální reflux u dětí kojeneckého věku se nejdříve objevil na BeBalanced.

Gastroezofageální reflux (GER) charakterizuje zpětný tok žaludečního obsahu do jícnu. Do určité míry se jedná o fyziologický děj, který se může objevit v průběhu celého dne u dětí i dospělých. Jestliže se objeví obtíže s GER spojené, definujeme jej jako onemocnění z gastroezofageálního refluxu (GERD). Mezi rizikové faktory v dětském věku patří: chronické respirační onemocnění (astma bronchiale, primární ciliární dyskinéza, cystická fibróza aj.), zácpa, obezita a psychomotorické opoždění. Často se však vyskytne bez těchto faktorů. GER vzniká přechodnou relaxací dolního jícnového svěrače (DJS).

Jícen vede z ústní dutiny do žaludku přes otvor (hiatus) v bránici. Bránice je hlavním dýchacím svalem a určuje optimální napětí v hrudní a břišní dutině. DJS se nachází pod bránicí, ve spodní oblasti jícnu (tzv. kardie, nebo gastroezofageální junkce). DJS si můžeme představit jako kroužek svaloviny, který se od ostatní svaloviny jícnu a žaludku liší vyšším napětím a také odlišnou reakcí na hormonální, farmakologické a nervové podněty. Oddělení jícnu a žaludku je dosaženo právě vyšším napětím DSJ. Mezi hlavní příčiny GERD patří snížení napětí DJS, antrální hypomotilita (snížená pohyblivost žaludku v oblasti u DJS, případně i duodenogastrický reflux – reflux žluče z tenkého střeva do žaludku).

Obtíže způsobené GER vznikají expozicí tkáně jícnu žaludečními kyselými obsahy. GERD se může projevovat: pylorózou, bolestí za hrudní kostí, pocitem kyselosti v ústech, opakovaným zvracením, zvýšenou kazivostí zubů, ranní bolestí v krku. K těmto specifickým obtížím se mohou přidružit obtíže nespecifické jako jsou: neklid, přerušovaný spánek, odmítání jídla, mezi vážnější příznaky patří aspirační pneumonie, chronický zánět průdušek, dráždivý kašel, apnoe, opakované záněty hrtanu, středouší a vedlejších dutin.

Kromě těchto somatických obtíží nacházíme specifické přidružené bloky ve svalech a vazivových útvarech a jejich zřetězení ukazující na tuto dysfunkci. Někdy je patrný typický stoj dítěte s GERD, s těžištěm vepředu, až v mírném předklonu, s pravým ramenem mírně orientovaným dopředu a levým ramenem natočeným dozadu a mírně pokleslé . Mírná rotace trupu doleva je pravděpodobně výsledkem natočení spodní části jícnu dolů a šikmo doleva. Při neurálním vyšetření nacházíme postižení n. vagus a n. phrenicus nalevo, které palpujeme jako vyšší napětí v přesně definovaných oblastech.

Při hiátové hernii (část žaludku de facto projde přes otvor v bránici), která je také jednou z příčin GERD, nacházíme napětí na fasciích krku a trupu nalevo. Díky výše uvedeným poruchám spojeným s GERD si dítě může stěžovat na bolest levé části krku a levostrannou bolest hlavy, levostrannou bolest horní končetiny. Čtvrté mezižebří je často citlivé. U dospělých se může objevit až levostranný syndrom zmrzlého ramene. S touto komorbiditou u dlouho trvajícího GERD u dospělého pacienta jsem se setkala opakovaně, u dítěte a u adolescenta to tak časté nebývá. Co je ale u dětí častým fenoménem je omezená hybnost čelistního kloubu spojujícího a bolest hlavové části za levým uchem, v oblasti lebečního švu tzv. okcipitomastoideální sutury.

Existuje mnoho různých vyšetřovacích postupů. U dětí je asi nejdůležitější pečlivě provedená anamnéza a jako zlatý standard se udává 24hodinové měření pH v jícnu (jícnová pHmetrie). Což představuje zavedení tenké sondy nosem do jícnu; napojení sondy zaznamenávající pH v jícnu. Pacient během 24 hodin vykonává běžnou činnost, jí běžnou stravu a poté se sonda vyndá a záznam se vyhodnotí (pozn.: existují také další speciální vyšetřovací metody, které ale nejsou tématem tohoto textu).

Pokud existuje podezření na GERD, měla by být především zahájena léčba. V rukou lékaře je otázka nasazení medikace, ale její výsledky u dětí mohou být sporné (kýženého efektu není vždy dosahováno ani u dospělých). Ve většině odborných článků se dočtete, že u dětí od batolecího do adolescentního věku není prokázáno, že by úspěch při léčbě přinášela některá režimová opatření, která jsou zpravidla doporučována u kojenců. U adolescentů tak lze aplikovat podobná doporučení jako u dospělých. Zůstávají tedy rady velice obecné: především lze doporučit redukci hmotnosti u obézních, nekouřit a nepít alkohol, nejíst krátce před usnutím, ev. upravit pozici ve spánku (např. spát na levém boku).

Jako hlavní terapeutickou metodu bych doporučila manuální ošetření např. viscerální a neurální techniky, cvičení zaměřené na správnou funkci bránice a trupového svalstva a konkrétní režimová opatření. Je třeba pracovat s bránicí, s tkáněmi a orgány v okolí kardie, popřípadě v oblasti krku a hlavy. Může pomoci také neurální ošetření nervů, které bývají GERD negativně ovlivněny a které inervují DJS. Nikdy nemůžeme opomenout ošetření fascií hrudníku a krku. Všechny tyto metody nejsou pro dospělého ani pro dítě náročné ani časově ani jinak. Pouze v případě, že je nutné pracovat s bránicí a dalšími svaly trupu, je třeba si najít čas pro každodenní cvičení v domácím prostředí. Práce s bránicí znamená změnu napětí svalu a vazivové části, i okolních svalů, optimalizaci jejich vzájemné koordinace a jejich aktivity. Pokud rodič s dítětem doma cvičí, dosáhne se vždy lepšího efektu. Je na každém fyzioterapeutovi, jakou metodu harmonizace tonusu bránice zvolí a jak je schopný předat cvičení rodičům a dětskému pacientovi.

Kromě obecných rad bych ještě ráda upřesnila režimová opatření. Děti by neměly jíst bezprostředně před spaním, neměly by nosit těsný pásek ani jiné těsné oblečení, doporučuji spát s horní částí trupu a hlavou na polštáři, nezůstávat dlouho v předklonu ani při sportu nebo jiné aktivitě, nezůstávat se zdviženými pažemi nebo zakloněnou hlavou, předejít zácpě vhodnou stravou a vyvarovat se konzumaci pomerančů a jiných citrusů, čokolády, čaje, tučných jídel, smažených jídel, hořčice, pokud už tato jídla konzumovat tak nikdy ne večer, ale jako první chod a v malém množství. U již menstruujících dívek je vhodné se potravinám vyhnout těsně před menstruací, protože hormonální změny v organismu mají vliv i na tonus DJS. U adolescentů ani nikoho jiného, kdo trpí GERD a nejen kvůli GERD nedoporučuji kávu, tabák ani alkohol.

Mgr. Michaela Zahrádka Kohlerová

Reference
1. BARRAL, Jean-Pierre, MERCIER, Pierre. Viscerální terapie, Poznání, ISBN 80-239-6721-5.
2. http://eportal.chirurgie.upol.cz/portal_final/?page_id=241
3. http://www.nemcb.cz/cz/page/76/Vysetreni-hodinovou-phmetrii.html?detail=409
4. KLUSÁČEK, Dalibor. GASTROEZOFAGEÁLNÍ REFLUX V DĚTSKÉM VĚKU. Pediatrie pro praxi [online]. 2001, roč. 2, vol. 1, s. 36-38, dostupné také z <http://www.solen.cz/pdfs/ped/2001/01/11.pdf>. ISSN 1803-5264.
5. MUNTAU, Ania Carolina. Pediatrie. 4. vydání. Praha: Grada, 2009. s. 359. ISBN 978-80-247-2525-3.
6. THOMSON, Mike Andrew. Endoscopic approaches to the treatment of GERD. J Pediatr Gastroenterol Nutr [online]. 2011, vol. 53 Suppl 2, s. S11-3, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/22235451>. ISSN 0277-2116 (print), 1536-4801.
7. VAN DER POL, Rachel, Marije SMITE a Marc A BENNINGA, et al. Non-pharmacological therapies for GERD in infants and children. J Pediatr Gastroenterol Nutr [online]. 2011, vol. 53 Suppl 2, s. S6-8, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/22235448>. ISSN 0277-2116 (print), 1536-4801.
8. VANDENPLAS, Yvan, Colin D RUDOLPH a Carlo DI LORENZO, et al. Pediatric gastroesophageal reflux clinical practice guidelines: joint recommendations of the North American Society for Pediatric Gastroenterology, Hepatology, and Nutrition (NASPGHAN) and the European Society for Pediatric Gastroenterology, Hepatology, and Nutrition (ESPGHAN). J Pediatr Gastroenterol Nutr [online]. 2009, vol. 49, no. 4, s. 498-547, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/19745761>. ISSN 0277-2116 (print), 1536-4801.
9. WENZL, Tobias G, Marc A BENNINGA a Clara M LOOTS, et al. Indications, methodology, and interpretation of combined esophageal impedance-pH monitoring in children: ESPGHAN EURO-PIG standard protocol. J Pediatr Gastroenterol Nutr [online]. 2012, vol. 55, no. 2, s. 230-4, dostupné také z <https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/22711055>. ISSN 0277-2116 (print), 1536-4801.

Článek Gastroezofageální reflux u dětí od batolecího období do dospělosti se nejdříve objevil na BeBalanced.

Uvědomujeme si, že nošení dětí v šátku je kontroverzním tématem. Je zajímavé, že i v rámci odborníků se najdou odpůrci a příznivci. Proto jsme se k tomuto tématu zkusili vyjádřit. A protože je to téma velmi zajímavé, je o toto vyjádření dosti obsáhlé, věříme ale, že čtivé.

Vyjádření fyzioterapeutky k připravovanému překladu knížky Miminka v rovnováze a obecně k nošení dětí v šátku

Mgr. Dagmar Lisá

Byla jsem oslovena Ivou Gondekovou ke spolupráci na vznikajícím překladu knížky Miminka v rovnováze. Měla jsem možnost si knížku prohlédnout a přečíst prvních pár stran vzniklého překladu, který jsem korigovala po odborné stránce. I přesto, že knížku neznám úplně detailně, dovoluji si se k ní vyjádřit, protože ji vnímám jako důležitou první vlaštovku na toto téma. Knížka Miminka v rovnováze je určena laické i odborné veřejnosti, pro laické publikum se může jevit jako příliš odborná a pro odborníky naopak možná málo. Ale i přesto v ní my, specialisté, můžeme najít mnoho zajímavého. Podstatné je, z jakých teoretických základů autorky vycházejí. Pro mě osobně je důležité, že jedna ze tří autorek knížky je fyzioterapeutka, vzdělaná ve Vojtově reflexní lokomoci a Bobath konceptu. Knížka vychází z tzv. kinestetiky, která u nás sice není moc známá, o poučnější může být. Dle mých dosavadních informací bych ji připodobnila k Feldenkraisově metodě. Také jedna ze zakladatelek kinestetiky byla studentkou Moshe Feldenkraise. S mnohým v knížce souzním, ale samozřejmě se najdou místa, vůči kterým mám výhrady. Ani to mi nebrání, vznik této publikace podpořit, protože její podstatné sdělení je pro mě klíčové a jsem s ním naprosto v souladu. A bude jedině ku prospěchu, když se téma nošení dětí dostane pomalinku i do odborných kruhů a začne se o něm vést konstruktivní a otevřená diskuse.

Nošení dětí v šátku je kontroverzním tématem. Je zajímavé, že i mezi odborníky se najdou odpůrci a příznivci, a mám pocit, že příznivci se tak trochu obávají dát svůj názor najevo. Naše kotlina je „vojtovská“, a díky bohu za to. Díky Vojtově pojetí dětské neurologie, jeho poznatkům a jeho reflexní lokomoci máme unikátní nástroj, jak včasně diagnostikovat a s dobrým efektem léčit pohybové potíže dětí. Knížka Miminka v rovnováze nabízí trochu jiný pohled, než je náš „vojtovský“, i když se na Vojtu často odkazuje, čímž nabízí zajímavou inspiraci. Co jiného než neustálé rozšiřování našich obzorů je cílem našeho celoživotního vzdělávání?

Kritéria nošení:

• je určeno pro zdravé děti, u dětí s pohybovými obtížemi je nutná konzultace s odborníkem na pohybový vývoj
• je chápáno jako jeden z prvků mozaiky péče o dítě, rozhodně se nejedná o výhradní nošení, kvantita nošení je individuální dle věku a potřeb dítěte
• je kladen důraz na správnost úvazu, správnou polohu miminka v šátku či nosítku, nejedná se o nošení v neergonomických nosítkách, ve kterých má dítě jednoznačně neoptimální polohu
• je nutno respektovat osobnostní typ rodičů i dětí, každý z nich má jinou potřebu kontaktu, některé děti vyžadují kontakt více, jiné méně, i to je potřeba brát na zřetel

Nošení a otázka duality duše a těla

Nošení dětí je velice přirozená součást péče o dítě, vždy tu byla – a i v současném světě je stále ještě rozšířenější než používání kočárků. V naší společnosti ovšem vzbuzuje obavy, zda se nošením nemůže poškozovat pohybový systém dítěte. Důležitým milníkem v procesu řešení této otázky považuji Stanovisko České pediatrické společnosti (dále ČPS) k nošení dětí. V něm jsou shrnuta východiska nošení dětí, jeho příznivé důsledky, možnosti nepříznivého dopadu a doporučení pro omezení rizik. Budu tedy odkazovat i na některé body tohoto stanoviska.

Psychologové zpravidla nošení dětí vnímají jako něco velmi pozitivního a přínosného pro vývoj dítěte. Tomu odpovídá i tvrzení Stanoviska ČPS k nošení dětí: „nošené děti jsou od narození klidnější, méně pláčou – dochází k bezprostřednímu ukojení jejich potřeb“. Jen tento jeden bod z kladných přínosů nošení má obrovskou výpovědní hodnotu. Vyplývá z něj, že nošení není pouhá možnost, jak dítě transportovat, ale má jistě přesah, a to velmi podstatný. Dítě, které je klidnější a méně pláče, má lepší podmínky pro rozvoj centrální nervové soustavy (CNS) než dítě plačtivé a neklidné. Vždyť zvýšená hladina kortizolu zhoršuje zrání CNS. Pro pohybový vývoj je správné zrání CNS podmínkou. I přesto postoj některých odborníků na pohybový vývoj bývá často opačný. Jako bychom se vrátili do dob Descarta a jeho rozdělení těla a duše. Toto myšlení je dávno překonané, ovšem v nás stále zakořeněné, a proto jsme ochotni vést diskusi, zda může být něco prospěšné duši a zároveň škodlivé tělu.

I já sama jsem tuto obavu měla a nechala se ovlivnit tímto duálním myšlením. Až velmi intenzivní zkušenost se synem, který by bez nošení svůj první rok snad vůbec nespal, jsem názor změnila. Poměrně záhy se i zcela rozplynuly mé obavy, zda není nošení ve vertikále škodlivé. Proto velmi chápu ty laiky i odborníky, kteří brojí proti nošení, chápu jejich obavy a uvědomuji si, že bez osobní zkušenosti se člověk může jen těžko podívat na tuto problematiku jinýma očima.

Rozvoj vlastní spontánní motoriky není v rozporu s šátkováním

Nyní bych chtěla uvést více faktických informací a poznámek k nošení. Největší výtku ze stran odpůrců nošení má poloha ve vertikále. Dále pak to, že v těsném šátku dítě nemůže zažívat a trénovat proces vzpřimování, který je pro pohybový vývoj podstatný. Z pohledu vývojové kineziologie se kvalitní vzpřimování může rozvíjet prostřednictvím pevné podložky. To je podstatné a je třeba neustále opakovat. Mnoho rodičů, pro zajištění maximálního komfortu, dítě pokládá pouze na měkkou postel, kde je poměrně obtížné vytvořit opěrné body (puncta fixa) a z nich se vzpřímit. Tento poznatek je důležitý a není nijak v rozporu s nošením.

Já sama nošení vnímám jako plynulý přechod mezi nitroděložním vývojem a obdobím po porodu, jež bývá někdy označováno jako čtvrtý trimestr. Novorozenec potřebuje velmi mnoho tělesného kontaktu a zpravidla ho uklidňuje flekční držení. Velkou část dne také prospí, a tak chvilek, kdy může v bdělém stavu zažívat pevnou podložku, je velmi málo. Novorozence zpravidla neustále kojíte, přebalujete, uspáváte a utěšujete. A pokud nic z tohoto výčtu není potřeba, pak na krátké okamžiky zažívá vlastní aktivitu na pevné podložce. Proto by nemělo nošení u novorozence bránit vývoji jeho spontánní motoriky. Čím je dítě starší, vzpřímenější a schopnější své vlastní cílené pohybové aktivity, tím méně spí a také méně nošení potřebuje, naopak si potřebuje zažívat co nejvíce svou vlastní pohybovou aktivitu a pravděpodobně bude i samo nošení v bdělém stavu odmítat. Celý proces se tedy reguluje přirozeně a sám dle toho, jak mozek dítěte zraje.

Vertikála jako hlavní otázka nošení

Nyní se dostáváme k otázce vertikálních úvazů, které je připodobňováno k pasivnímu sedu. Je velmi přínosné zažít si na sobě, jakou polohu dítě v šátku zaujímá a čím je vlastně drženo a podepíráno. Popisovat správnou polohu dítěte v šátku by vydalo na několik stran. Chci spíše vyzdvihnout několik bodů. Když dítě vážete základním vertikálním úvazem, tzv. dvojitým křížem s kapsou uvnitř, zjistíte, že dítě z velké části drží příčně jdoucí pruh látky utažený přes jeho celé tělo. Tímto pruhem dítěti také pomůžete řádně podsadit pánev tak, aby jeho záda byla kulatá. Tento pruh také podepírá celá stehna dítěte, která jsou v postavení do flexe, abdukce a zevní rotace. Tíha dítěte je tedy rozložená a podepírána celou plochou látky, respektive jsou podepírána celá záda, pánev a stehna dítěte. Rozhodně se tedy biomechanicky nejedná o stejnou polohu, jako kdybychom si dítě třeba posadili na klín. Dnes existují nosící skupiny na Facebooku, které velmi detailně toto nastavení řeší, matky nosičky tam dávají své fotky a ostatní je velmi detailně korigují. Skoro jsem se až styděla, jaké detaily tito „neodborníci“ dokáží vidět a klást na ně důraz. I pro mě byla toto velká škola.

Dostáváme se k problematice hlavičky. Na tu jsem velmi opatrná a těší mě, že v knížce Miminka v rovnováze můžeme již na první stránce vidět, že dítě má za krkem „límec“, který jeho hlavičku zajišťuje. To vnímám jako velmi podstatné a s velkou nelibostí pozoruji děti v šátku se zcela nezajištěnou hlavičkou, jež padá do strany, či ještě hůře děti uvázané na zádech s hlavičkou zalomenou vzad. Vůči tomuto způsobu se velmi vymezuji a ani v nejmenším ho nepodporuji. Při správném podsazení pánve a kulatých zádíčkách bude totiž hlavička opřená o hrudník nosiče a její tíha tedy nepůsobí pouze na krční páteř, ale je opět rozložená do více bodů.

Abych byla objektivní a neuváděla pouze pozitiva ze Stanoviska ČPS, jejichž počet převyšuje negativa, zmíním i možné riziko a doporučení na omezení rizik. Stanovisko jako možné, zdůrazňuji „možné“ riziko uvádí: „Předčasná vertikalizace – obavy z možné deformity páteře či nevyváženého vývoje svalového napětí.“ Nutno však poznamenat, že neexistují studie, které by toto prokazovaly – Evelin Kirkilionisová z University ve Freiburgu nenašla u 200 dětí, které byly nošeny, žádné významné odchylky od běžné populace. Tomu pak odpovídá i doporučení: „Vertikální poloha až v půl roce věku – do té doby poloha šikmá.“

Zcela tyto body chápu, souhlasím s opatrností, ale můj názor je jiný. Předpokládám, že šikmou polohou je myšlena poloha v tzv. kolíbce. I já jsem měla stejný názor a byla rozhodnutá v prvních měsících nosit dítě právě v tomto úvazu. Jenže dítě je v kolíbce vždy asymetricky, dolní končetiny má v úplné addukci a hlavičku hodně předkloněnou, čímž může být limitováno dýchání. Ve vertikálním úvazu je dítě symetrické, může od začátku vnímat své tělo v gravitaci, kde je nahoře, dole a vnímat vzorec chůze. Slyší tlukot srdce, dech, přímo čichá matčinu kůži. A právě čich je tím nejrozvinutějším smyslem u nejmenších dětí, které se podle něj v prvních týdnech orientují. Pokud je tedy úvaz pevný a dítě v něm nebalancuje, má správně nastavenou pánev do podsazení a flekčně abdukční držení kyčlí se zevní rotací a supinací chodidel a s dobrým zajištěním hlavičky, pak považuji i vertikální úvaz za zcela bezpečný.

Určitou výhodu vertikály potvrzuje další z pozitivních bodů Stanoviska ČPS, a to že: „Časná ‚socializace’ dítěte – v semivertikální či vertikální (svislé) poloze má větší rozhled a více impulzů, nošené děti se stávají dříve ‚nezávislými’, časně prokazují ‚samostatnost’ v dosahování potřeb (kojení apod.).“

Příklad z praxe

V terapii pohybových obtíží u novorozenců a kojenců využívám především Vojtovu reflexní lokomoci. Občas ale přijde maminka, jejíž miminko je neklidné a nervózní. Při položení na stůl má četné Moro reakce a brzy pláče. Takové dítě je nestabilní, nemá dobře vyvinutou tzv. úložnou plochu či oporu. Samozřejmě začneme cvičit. Nervozita může někdy pramenit z nestability, ale i naopak nestabilita z nervozity. Takovým typům dětí může šátkování pomoci. Takové děti se už po pár navázáních znatelně uklidní a dokáží lépe uležet pozici na zádech i na bříšku. Je to jen příklad určitého typu dětí, ale ilustruje, jak může pomoci šátkování i v terapii. Cílená pohybová léčba je ale samozřejmě metodou číslo jedna!

Raná vazba a nošení

Přijde mi i velmi kontraproduktivní názor, že nosit by se mělo až od půl roku věku dítěte. Tím se přeskočí ta nejkřehčí životní etapa, kdy je tělesná blízkost nejpotřebnější. Dítě dostatečně nasycené fyzickým kontaktem v nejranějších fázích života, ho bude přirozeně vyžadovat méně a méně. Naopak dítě, které dostatečným kontaktem nasycené nebylo, si ho bude potřebovat dosycovat ještě dlouho poté. Tomuto procesu se říká raná vazba. A raná vazba se sytí neustálou velmi jemnou komunikací mezi rodičem a dítětem, kterou si často ani jedna strana nemusí uvědomovat. Dítě umí vysílat automatické, velmi jemné signály, a pokud je na něj matka napojena, tyto signály nevědomky vnímá a okamžitě na ně reaguje. Tohoto může být dosaženou pouze za předpokladu jejich vzájemného těsného kontaktu. Pokud je na tyto jemné signály dítěte reagováno, vytváří si svou základní důvěru a pocit bezpečí, který ho bude provázet celý život. Nejsem ale psycholog, a proto toto téma předávám příslušným odborníkům či literatuře.

Bohatá aference jako potrava pro mozek

Ještě k jednomu zásadnímu přínosu nošení bych se chtěla dostat. Dítě, které je v těsném kontaktu s matkou, se s ní i neustále pohybuje, tak jak bylo zvyklé z intrauterinního vývoje – cítí neustálý rytmus tlukotu srdce, dechu, rytmus chůze. Je s ní, když se pro něco ohne, zrychlí krok, rychle zastaví. Je v plnohodnotném rytmu života, přitom ale stále cítí matku a její vůni, která mu dává nutný pocit jistoty a bezpečí. Jeho mozek je neustále sycen bohatou aferencí ze všech smyslů. To vše v jeho plné spokojenosti. Jsou nastoleny ideální podmínky pro pohybové učení. Nejsem vyškolena v konceptu senzorické integrace, z jejích základů ale vím, že senzorická integrace se vyvíjí ve 4 stupních. V prvním se integrují tři smysly jako základ pro rozvoj a integraci dalších. Těmito smysly je taktilní čití, propriocepce a vjemy z vestibulárního aparátu. Jsem přesvědčena, že při nošení dochází k velké, a přitom přirozené stimulaci těchto smyslů. Celé tělo je pevně obtaženo, dítě tak neustále cítí hranice svého těla (taktilní čití), jeho tělo kopíruje pohyb těla matky – když se ohne, pro něco natáhne, otočí nebo ukloní (propriocepce) a s pohybem matky mění polohu hlavy (vestibulární čití). V dnešní době se v dětské fyzioterapii stále více zmiňuje problematika tzv. dyspraxie. Jedná se o poruchu provádění náročnějších motorických úkonů, poruchu pohybového učení. Ukazuje se, že nemá mnoho společného s tzv. centrální koordinační poruchou. Tyto děti mají často problém právě v oblasti zpracování senzorických vjemů. S těmito dětmi pracuji a vidím, jak velké oslabení mají v taktilní citlivosti, v povědomí o hranicích či rozměrech svého těla, jak velký mají problém s rovnováhou. Příčin může být samozřejmě mnoho, velmi zajímavá je například teorie osy tlusté střevo – mozek, ale také si myslím, že těmto dětem v nejrannějším vývoji chyběla pestrost podnětů, které by rozvíjely jejich mozek.

Nošení jako jedna z malých součástek celkové rovnováhy

Máme tendenci myslet černobíle, tedy něco je dobré, něco je špatné. Knížka Miminka v rovnováze zdůrazňuje zdravý rozum a nepropaguje přílišné nošení.  I zdraví je o neustálém vyvažování různých faktorů a vlivů. Zdraví je stav rovnováhy, proto je tak křehké.

Poznávám, že příroda vše vymyslela dokonale a každý přirozený úkon našeho bytí je synergií mnoha přínosů. Pokud dokážeme být napojeni na své opravdové potřeby, pak například jídlo bude naším lékem a lék jídlem, spánek se stane nejen odpočinkem, ale i možností, jak se ponořit do hlubin nevědomí, fyzický pohyb přijmeme nejen jako práci, ale rovněž jako lék pro tělesnou i psychickou stránku naší osobnosti, kojení budeme vnímat nejen jako příjem potravy kojence, ale i jako to nejlepší cvičení rozvíjející motoriku orofaciální oblasti dítěte, ale i pro matku má své klady – díky vyplavování oxytocinu napomáhá reparaci tkání po těhotenství a po porodu. Nošení pak v tomto kontextu můžeme chápat jako způsob transportu a zároveň neustálou stimulaci mozku dítěte a komunikaci mezi matkou a dítětem. Takových připodobnění bychom jistě našli bezpočet a je fascinující tyto moudré a přirozené synergie objevovat. Žijeme v krásné době plné vymožeností a pohodlí, ovšem na to, kým jsme, jaké schopnosti, možnosti a potřeby máme, bychom neměli zapomínat.

O autorce:

Mgr. Dagmar Lisá

Fyzioterapeutka a zakladatelka rehabilitace Be Balanced s.r.o.

Absolventka NMgr. studia fyzioterapie na 2. LF UK

Absolventka kurzů: Aplikace vývojové kineziologie podle Vojty u hybných poruch v dětském věku, RL Corpus; Dynamická neuromuskulární stabilizace dle prof. Koláře A, B, C, D; Neurovývojová terapie, Marja Volemanová a mnoha dalších.

Více na: www.bebalanced.cz

Článek Vyjádření fyzioterapeutky k připravovanému překladu knížky Miminka v rovnováze a obecně k nošení dětí v šátku se nejdříve objevil na BeBalanced.