Mýty, pověry a reálná fakta o Mckenzie terapii

Mýty, pověry a reálná fakta o Mckenzie terapii

MUDr. Zuzana Stupková, cert. MDT

Velmi často se v ambulanci setkávám s různými názory na Mckenzie terapii, jedni na ní nedají dopustit a mnozí to rychle shodí ze stolu se slovy „ Jo to jsou ty záklony, to znám, to mi nepomohlo.. To už jsem zkoušel“, nebo „oni vůbec na člověka nesáhnou a musí se „jen“ cvičit, to není na mě, já potřebuju, aby se mnou ten terapeut manipuloval“. Ani jedna z takovýchto vět není pravdivá.

Já sama jsem jako rehabilitační lékař začínala s tzv. „ Pražskou rehabilitační školou“ ,  zažila stáže u pana prof.MUDr. Lewita, moje uvažování se odvíjelo spíše od Vojtovy metody, hlubokého stabilizačního systému v různém pojetí, včetně Dynamické neuromuskulární stabilizace dle pana prof. Koláře, u kterého jsem několik let pracovala. Můj první vhled do Mckenzie technik přišel až v UVN, kde jsem z počátku byla velmi skeptická, stejně jako mnozí další. Teprve po absolvování prvního kurzu jsem pochopila v čem je tento přístup jedinečný. A s přibývajícími zkušenostmi jsem záhy pochopila, jak moc ve skutečnosti je propracován do detailů a jak moc složitá je skutečně validně stanovená diagnostika dle MDT a nejde jen o vyšetření páteře, velmi dobré výsledky jsou i u kloubů končetin.

Stěžejní u Mckenzie technik je velmi podrobná anamneza, více než u jakéhokoliv jiného přístupu. Hodnotí se nejen, jak člověk pracuje, kolik hodin denně sedí, co sportuje, kde přesně jsou symptomy, kdy se objevily, zda se první objevily v zádech či v končetinách. Zda předcházel nějaký úraz, či konkrétní pohyb, či obtíže vznikly bez zjevné příčiny. Důležité je také, kdy přesně a kde přesně se v určité pozici či pohybu zhoršují, zda je horší či lepší jakýkoliv sed, či jen sed v autě, nebo v hluboké sedačce, zda je lepší, či horší ráno po probuzení, v průběhu dne, či večer, zda je horší či lepší vstávání ze židle či z lehu atd. Během těchto velmi specifických otázek si vyplňuje MDT( Mckenzie) terapeut vše do tzv. vyšetřovacího spisu, ze kterého je již v průběhu anamnézy často schopen zjistit předběžnou diagnózu a někdy dokonce i způsob léčby dle předpokládané směrové preference. Součástí těchto otázek je ale i důležitá skupina specifických dotazů ohledně možných kontraindikací léčby a případných závažných příznaků, která by vedla k případnému neodkladnému odeslání pacienta k lékaři specialistovi. Tudíž se velmi rychle vyčlení skupina pacientů, kteří buď nejsou indikováni k mechanické terapii, či je přítomno jiné závažné onemocnění a je důležité další dovyšetření.

V průběhu vyšetřování (které opravdu nelze stihnout během pár minut, ale na vstupní vyšetření je potřeba většinou minimálně 1 hodinu) si všímáme zejména držení těla jak v sedě, tak ve stoji, hodnotí se rozsah pohybu v daném segmentu, ale i neurologické vyšetření k vyloučení neurologické léze a samozřejmě nejdůležitější je vyšetření opakovaných pohybů v segmentu, z reakce na tyto pohyby, zda se v průběhu a po docvičení pacient zlepšuje, zhoršuje, či zůstává beze změny, či se nějakým způsobem snižuje či zvyšuje rozsah pohybu v daném směru, z těchto ukazatelů jsme schopni najít takzvanou směrovou preferenci a podle ní i postup léčby.

Je skutečně pravda, že velká část pacientů opravu cvičí prostý záklon v leže na břiše, ale většina nás také sedí většinu dne u počítačů či v autech a máme přirozeně příliš málo pohybů do záklonů a páteř je přetěžována více do flexe.  Však pouze z komplexního zhodnocení, jak vyšetření, tak celkové anamnézy a průběhu obtíží, akutnosti či chronicity stavu, osobnosti, věku, aktivitách pacienta atd.- nejlépe určíme počet a intenzitu cvičení v průběhu dne v rámci autoterapie. Velká skupina pacientů totiž čistě na předozadní směr cvičení nereaguje a je nutné přistoupit k různým alternativním pozicím, či zahájit cvičení v jiném směru, kupř. s pánví mimo střed, nebo volíme zpočátku pouze statické pozice. V dalších segmentech například u krční páteře se přidávají k tomu ještě dalším směry a to do rotace, či úklonu, nebo kombinace více směrů.

U periferních kloubů se nám situace někdy úplně komplikuje a do pohybu se přidávají ještě i další směry, kupř. u ramene, kde je fyziologicky dán velký rozsah pohybu ve všech směrech, můžeme někdy u blokád ramene cvičit nejen do zapažení, či zapažení s vnitřní či zevní rotací, ale třeba i do vnitřní rotace v horizontální addukcí v 90° flexi a jiné další kombinace pohybu. A na toto je opravdu potřeba zkušeností a schopností terapeuta, číst dobře vyšetřovací spis a anamnézu a často je potřeba i velké anatomické představivosti. Někdy je také potřeba použít techniky terapeuta včetně mobilizací. Situace může být o to složitější, že nemusí jít pouze o derengment (dle MDT terminologie název pro blokádu segmentu) ale i o dysfunkci, posturální syndrom, či v rámci skupiny jiných diagnóz může jít například o fixovaný nervový kořen, mechanicky nereagující radikulopatii, spinální stenozu či závažnou patologii atd. Toto vše je zkušený Mckenzie terapeut schopen diagnostikovat dle vyšetřovacícho spisu. Tudíž opravdu skutečně nelze říci, že jde o techniku jednoduchou a rozhodně nelze každému pacientovi „našít už ve dveřích návod“ na cvičení do záklonu, ale je potřeba podrobného vyšetření a stanovení plánu.

Co mě nejvíce oslovuje v terapii Mckenzie je možnost nezávislosti na terapeutovi. Stejně jako každý jiný rehabilitační lékař se setkávám s mnoha pacienty, kteří se chronicky vrací a vrací se stále stejným problémem, „ paní doktorko ty magnety a tu vířivku mi píšou 10 let a vždycky mi to pomůže“, když se ale vyptáte, na jak dlouho to pomůže, většinou se dostanete zajímavé odpovědi, že „ no tak, když na to chodím, je mi lépe a když ta terapie skončí, tak se ty bolesti zase vrací za chvíli zpátky“. Takhle by ale mohl být v naší péči kontinuálně až do smrti a to nikdo nechceme. Mechanická terapie dle Mckenziho ale učí pacienty, jak si od svých obtíží pomoci sami, jak správně sedět, stát, jak předcházet opakování problémů a co dělat, pokud se opět zhorším. Že skutečně nemusím letět hned na neurologii pro léky či infuze, ale mohu si pomoci sám cvičením.

Obecně trend moderní rehabilitace směřuje maximálně k aktivnímu cvičení, autoterapiím pod vedením odborníků a mnohdy se přesouvá více i do pole fyzio/ fitness, když mluvíme o návratu do plné činnosti či sportu. Tento trend je znát v mnohém i v neurorehabilitaci, v práci s pacienty po cévních mozkových příhodách a po získaném poškození mozku, kde maximálně cílíme úsilí na brzký návrat do domácího prostředí s vybavením pomůckami a rozpisem autoterapie na doma s pravidelným sledování ve spastické poradně.

Takže cvičení zdar! 🙂 Ale nejlépe pod dohledem zkušeného terapeuta, abychom si náhodou nenatropili více škody, než užitku.